Když jsem ti včera psala, jak Bhagaván pojídal praženou kukuřici s vařenou rýží, vzpomněla jsem si na další příhodu. Jídlo z kuchyně Éčammál nikdy za moc nestálo. Zelenina a koření nebylo ve správném poměru. Bhagavánovi více chutnala její oddanost než její pokrmy, ale nikdy si nestěžoval. Příležitostně na to však někdo narážel a když Bhagaván krájel brzy ráno v kuchyni zeleninu, padlo o tom někdy pár slov. Bhagaván na připomínky opakovaně odpovídal: „Co mám na to říct? Když vám to jídlo nechutná, nemusíte ho jíst. Myslím, že docela ujde, tak ho budu jíst i nadále.“

Doktoři jednou Bhagavánovým sloužícím nařídili, aby mu přidávali do jídla vitamíny, a ulevili mu tím od revmatické bolesti v nohou. Sloužící se podle toho zařídili, a kromě toho mu začali mazat nohy nějakou speciální mastičkou. Snažili se nejlépe, jak jen mohli. Bhagaván jim s humorem říkal: „Řekněme, že do vašeho domu přijde nějaký host. Když jste vůči němu lhostejní, brzy odejde. Ale když jste k němu mimořádně uctiví a nesmírně pozorní, pak neodejde nikdy. Tak je to s nemocí. Když se o nemoc staráte právě tak, jak to nyní děláte, tak proč by měla zmizet? Když si jí nevšímáte, sama zmizí.“