Bhagaván Šrí Ramana Maháriši

29. prosince 1879, byl v Tiručuli, v Jižní Indii, v chrámu Bhuminatha, s nesmírným zanícením svátek slaven Arudra Daršanam, svátek zjevení pána Šivy ve formě Nátarádži – Pána kosmického tance. Během dne a dlouho do noci byla ulicemi nesena nazdobená podoba pána Šivy. Jednu hodinu po půlnoci, zrovna když se oslavované božstvo navracelo do chrámu, ozval se v domě přilehajícím k chrámu pláč novorozeného chlapečka. Šťastnými rodiči byli Sundaram Ajer a jeho žena Alagammal. Dítě dostalo jméno Venkataraman a později bylo známé jako Bhagaván Šrí Ramana Maháriši. Když se dítě narodilo, jedna paní se slabým zrakem zvolala, že dítě je zahaleno světlem.

Rané dětství Venkataramana bylo zcela normální. Jako jiné děti jeho věku je strávil v hrách a skotačení. V šesti letech si ze starých právních písemností, které patřily jeho otci, udělal loďky a pouštěl je po vodě. Když ho za to otec pokáral, chlapec odešel z domova. Po dlouhém hledání ho nalezl chrámový kněz. Hoch se skrýval za sochou Božské Matky. Už jako dítě hledal při trampotách se světem útěchu v Boží Přítomnosti.

V Tiručuli dokončil Venkataraman základní školu a se školní docházkou pokračoval v Dindigulu. V únoru 1892 jeho otec zemřel a rodina se rozdělila. Venkataraman a jeho starší bratr odešli ke strýci do Madurai, zatímco dvě mladší děti zůstaly s matkou. Venkataraman zpočátku navštěvoval Scottovu střední školu. Později přešel na Americkou misijní střední školu. Místo školy však dával Venkataraman přednost hrám s kamarády. Měl úžasně dobrou paměť, která mu dovolovala zopakovat jakýkoli jednou přečtený úkol. Jedinou tehdy neobvyklou věcí u něj byl mimořádně hluboký spánek. Spal tak hluboce, že nebylo snadné ho vzbudit. Kluci, kteří se mu během dne neodvážili fyzicky postavit, v noci přišli, vytáhli ho spícího z postele a tloukli ho, dokud nebyli spokojeni, zatímco on stále spal. Když se to druhý den ráno dozvěděl, byla to pro něj novina.

Chlapec se tehdy také poprvé dozvěděl, že Arunáčala je zeměpisné místo. Když se zeptal příbuzného na návštěvě: „Odkud přijíždíte?“ ten odpověděl: „od Arunáčaly.“ Mladík vzrušeně vykřikl: „Cože! Od Arunáčaly? Kde to je?“ Příbuzný, divící se chlapcově neznalosti, mu vysvětlil, že Arunáčala je tam, kde Tiruvannamalai. Později, již jako mudrc, zmiňuje tuto událost v jím složeném chvalozpěvu na Arunáčalu:

Och! Jaký div! Arunáčala stojí jako neživá hora. Její konání je tajemné, je mimo lidské chápání. Už od mého dětství mi myslí prosvítalo, že Arunáčala musí být cosi nesmírně majestátního. Ale dokonce, i když jsem díky někomu jinému došel k poznání, že Arunáčala je tam, kde Tiruvannamalai, neuvědomil jsem si její význam. Když mě přitáhla k sobě, tišíc moji mysl, a já k ní přistoupil, uzřel jsem, že je nepohnutelná. Osm veršů na Arunáčalu

O něco později Venkataraman poprvé četl Perijapúránam – životní příběhy šedesáti tří (tamilských) světců. Byl přemožen nadšeným poznáním, že může existovat taková láska, víra a zbožnost. Příběhy odříkání, vedoucí k božímu sjednocení, jej prodchly šťastnou vděčností a přáním světce napodobit. Tímto se v něm začal probouzet proud vědomí. Jak se svojí příznačnou prostotou vyjádřil: „Zprvu jsem si myslel, že je to nějaký druh horečky. Ale usoudil jsem, že pokud tomu tak je, pak je ta horečka příjemná, tak jsem to nechal být.“

Spontánním bodem obratu v životě Venkataramany byla polovina července 1896. Jedno odpoledne byl mladý Venkataraman bez zjevných příčin přemožen náhlým a silným strachem ze smrti. O mnoho let později popsal svoji zkušenost následovně:

Asi šest týdnů před tím, než jsem nadobro odešel z Madurai, se v mém životě odehrála nesmírná změna. Bylo to naprosto nenadálé. Seděl jsem v prvním podlaží strýcova domu. Zřídka jsem byl nemocný a toho dne jsem neměl žádný zdravotní problém, ale náhle mě překvapil neočekávaný, prudký strach ze smrti. Zdravotně jsem byl v pořádku a já se ani nepokoušel vysvětlit nebo zjistit důvod strachu. Prostě jsem cítil: ‚umírám‘ a začal jsem uvažovat, co s tím. Nenapadlo mě radit se s doktorem, staršími lidmi nebo přáteli. Cítil jsem, že problém musím vyřešit já sám, teď a tady.

Strach ze smrti stočil moji mysl do nitra a v duchu, beze slov jsem si řekl: ‚Takže smrt přišla. Co to znamená? Co je to, co umírá? Tělo umírá.‘ A okamžitě jsem napodobil smrt tím, že jsem si lehnul a natáhl končetiny jakoby v posmrtné ztuhlosti, abych napodobil mrtvolu a svému zkoumání dodal větší opravdovost. Zadržel jsem dech a pevně stiskl rty, takže z nich nemohl uniknout žádný zvuk. Nebylo možné pronést žádné slůvko „já“ nebo nějaké jiné. ‚Tak dobře,‘ řekl jsem si, ‚tělo je mrtvé. Ztuhlé bude odneseno na pohřební hranici a tam shoří na popel. Ale jsem se smrtí těla mrtvý i já? Je tělo já? Tělo je tiché a netečné, ale já přesto cítím uvnitř sebe plnou sílu své osobnosti, a dokonce i zvuku já. Takže jsem duch překračující tělo. Tělo zmírá, ale duch, který je překračuje, nemůže být smrtí dotčen. To znamená, že jsem nesmrtelný duch.‘ To vše nebyly jen bezvýznamné myšlenky. Jasně to mnou prozářilo jako živoucí pravda, kterou jsem vnímal přímo, téměř bez procesu myšlení. Já bylo něco absolutně skutečného, jediná pravá skutečnost mého přítomném stavu a veškerá vědomá činnost, spojená s mým tělem, byla soustředná na toto Já. Od tohoto okamžiku už navždy soustředí Já či Self svoji pozornost samo na sebe a soustředí ji s nesmírnou silou. Strach ze smrti zmizel jednou provždy. Od té doby trvá stálé pohroužení v Já. Naproti tomu myšlenky mohou přijít a odejít, podobny rozmanitým tónům hudby, ale pravé Já trvá jako základní hudební motiv, který je podkladem a mísí se se všemi dalšími tóny. Ať už tělo mluvilo, četlo nebo konalo něco jiného, stále jsem byl soustředěný na Já. Před tímto krizovým okamžikem jsem neměl žádné jasné vnímání svého Já a nebyl jsem k němu vědomě přitahován. Nepociťoval jsem o něj nijaký zjevný nebo přímý zájem a už vůbec ne sklon v něm trvale přebývat.

Prožitek smrti přinesl naprostou změnu v zájmech a plánech Venkataramany. Stal se mírným a pokorným, nestěžoval si a neoplácel nepoctivé jednání. Svůj stav později popsal:

Jedním z rysů mého nového stavu byl změněný postoj k chrámu Meenakši. Dříve jsem míval ve zvyku příležitostně tam s přáteli zajít podívat se na obrazy a potřít si čelo svěceným popelem a rumělkou a pak se bez většího dojetí vrátit domů. Ale po realizaci jsem tam chodil téměř každý večer. Chodíval jsem tam sám a dlouho jsem bez pohnutí stál před obrazem Šivy nebo Meenakši či Nátarádži nebo šedesáti tří světců, a když jsem tam stál, přemáhaly mě vlny dojetí.

29. srpna, když Venkataraman vypracovával mluvnický úkol, si náhle uvědomil marnost toho všeho. Odhodil sešit a vsedě se zkříženýma nohama vstoupil do hluboké meditace. Pozoroval ho jeho bratr Nágasvámí který jízlivě poznamenal: „Je nám někdo takový vůbec užitku?“ Venkataraman uznal pravdu bratrovy kritiky a rozhodl se tajně odejít z domova. Vstal a opustil dům s výmluvou, že se musí vrátit do školy. Bratr mu dal pět rupií, aby za něj zaplatil školní poplatky, a tak mu nevědomky poskytl peníze na cestu. Venkataraman si vzal tři rupie a zbylé dvě zanechal doma se vzkazem na rozloučenou:

Poslušen příkazu svého otce, odcházím jej hledat. Toto se vydává na ctnostnou cestu. Není nutné se nad tím rmoutit. Také není nutné utrácet peníze za pátrání po tomto. Tvůj poplatek za školu nebyl uhrazen. Dvě rupie jsou přiložené. Takže tak ________________

Na cestě k Arunáčale Venkataramana doprovázela prozřetelnost. Na nádraží přišel pozdě, ale vlak byl také zpožděný. Koupil si lístek do Tindivanamu, který se podle starých map zdál nejbližším místem k Tiruvannamalai. Starý moulvi (islámský duchovní) si ve svém kupé všimnul mladého brahmína, který seděl stranou v hluboké meditaci. Moulvi se s ním dal do rozhovoru a sdělil mu, že nově byla otevřena železniční trať do Tiruvannamalai, a to z Villupuram.

Do Villupuram vlak dorazil kolem třetí hodiny ranní. Venkataraman se rozhodl jít zbytek cesty pěšky, ale když hledal cestu do Tiruvannamalai, zabloudil ve městě. Byl hladový, a tak vešel do hotelu, kde mu řekli, že jestli se chce najíst, musí počkat až do oběda. Hoteliér se zájmem pozoroval mladého brahmína, jeho světlou pleť, dlouhé, uhlově černé vlasy, zlaté náušnice a tvář zářící inteligencí, který však neměl žádné zavazadlo ani majetek. Když bylo jídlo hotové, nabídl Venkataraman hoteliérovy dvě anna (drobné mince), ale ten je odmítl. Venkataraman po jídle ihned odešel na nádraží, kde si koupil lístek do Mambalappattu, což bylo nejdál, kam mu jeho peníze dovolily jet.

Do Mambalappattu Venkataraman dorazil v odpoledních hodinách. Odsud se vydal pěšky do Tiruvannamalai a k večeru došel do blízkosti Tirukoiluru. Z místa vedle chrámu Arajaninallur, postaveného na vysoké skále, může člověk v dálce spatřit nejasný obraz hory Arunáčaly. Aniž by o tom Venkataraman věděl, vstoupil do chrámu a posadil se. Měl zde vizi – zjevení oslnivého světla, které zahalovalo celý prostor. Ramana hledal zdroj světla uvnitř svatyně, ale nic nenašel. Po chvilce světlo zmizelo.

Venkataraman dál seděl v hluboké meditaci, dokud nebyl vyrušený kněžími chrámu, kteří přišli zavřít dveře. Šel pak za nimi do dalšího chrámu, kde se opět ponořil do meditace. Když i zde kněží skončili své povinnosti, opět jej vyrušili z meditace a odmítli jeho prosbu o jídlo. Chrámový bubeník ale nabídl Venkataramanovi svoji část jídla. Když Venkataraman poprosil o vodu, byl odkázán k nedalekému domu. Cestou tam omdlel a upadl. Když se po několika minutách zvedal, spatřil malý hlouček lidí, který jej zvědavě pozoroval. Napil se vody, snědl nějaké jídlo a pak se položil a spal.

Druhý den bylo 31. srpna, svátek Gokulaštami – den narození Šrí Krišny. Venkataraman pokračoval v cestě, až došel do domu Muthukrišny Bhagavatara. Paní domu mu dala pořádné jídlo a zdržela jej až do poledne. Venkataraman pak požádal hostitele o peníze a do zástavy jim dal své zlaté náušnice. Peníze mu byly ochotně předány, spolu s balíčkem sladkostí připravených pro Šrí Krišnu. Když zjistil, že až do zítřejšího rána nejede žádný vlak, přespal na stanici.

Ráno 1. září, tři dny po odchodu z domu, přijel Venkataraman do Tiruvannamalai. Se srdcem bušícím radostí rychle spěchal přímo do velkého chrámu. Na znamení tichého přivítání byly otevřené všechny tři brány vysokých zdí, lemujících vnitřní prostor, a všechny dveře, dokonce i dveře vedoucí do vnitřní svatyně. Uvnitř svatyně nikdo další nebyl. Vstoupil tedy dovnitř a zastavil se před svým otcem – Arunáčalou. „Přišel jsem na tvé zvolání, Pane. Přijmi mě a učiň se mnou, jak je Ti libo.“

Šrí Ramana Maháriši žil na různých místech v Tiruvannamalai, později v několika jeskyních na Arunáčale, a to až do doby, než se nakonec usadil v místě zvaném Šrí Ramanášram, kde zůstal až do své mahánirvány (odchodu z těla) v dubnu 1950. Formálně se nikdy nepřihlásil k sannjáse (duchovnímu životu s odřeknutím se světa) a ani neprohlašoval, že má nějaké žáky. Od svého příjezdu v roce 1896, až do své mahánirvány, Ramana nikdy neopustil svoji milovanou Arunáčalu.

Prvním místem v Tiruvannamalai, na kterém Ramana pobýval, byl velký chrám. Několik týdnů zde přebýval v tisícisloupové síni. Ale brzy začali problémy s uličníky, kteří na něj házeli kameny, zatímco on tiše seděl. Přesunul se proto do podzemního sklípku, nazývaného Pátala Lingam, kam jakživ neproniklo sluneční světlo. Bez pohybu zde seděl vstřebán v pravém Já (Self), aniž by vnímal kousance mravenců a bodání hmyzu, který se tu vyskytoval.

Uličníci však brzy jeho útočiště nalezli a dál se bavili házením kamenů na mladého Brahmana svámího, jak tehdy Ramanu nazývali. V té době žil v Tiruvannamalai proslulý Sešadri Svámí, který později na Ramanu dohlížel a uličníky zahnal. Mladík byl tak pohroužen do záře blaženosti, že si ani neuvědomil, když jej nějací zbožní návštěvníci chrámu vyzvedli z podzemí a přenesli do blízké svatyně Subramanja. Zde zůstal další dva měsíce, aniž by věnoval sebemenší pozornost svým fyzickým potřebám. Aby se najedl, museli mu násilím vkládat jídlo do úst. Šťastnou náhodou zde vždy o něj někdo pečoval. Později Ramana pobýval v různých zahradách, hájích a svatyních v těsném sousedství Arunáčaly. Bylo to v mangovém háji, poblíž chrámu, kde jej našel strýc Nellijapa Aijar, z Manamadurai. Ať se strýc sebevíce snažil odvést svého synovce zpět do Manamadurai, mladý mudrc nijak nereagoval. Neprojevil o hosta jedinou známku zájmu a strýc se zklamaně vrátil domů. Alespoň předal nějaké zprávy Alagammal – matce Ramany.

Později odjela do Tiruvannamalai i Ramanova matka, doprovázená svým nejstarším synem Nágasvámím. Ramana tehdy pobýval na Pavalakunru, na jednom z východních výběžků Arunáčaly. Se slzami v očích naléhala Alagammal na svého syna, ať se s ní vrátí zpět, ale pro mudrce žádné zpět neexistovalo. Nic s ním nehnulo, dokonce ani matčiny slzy. Seděl bez pohnutí a mlčel. Jeden ze stoupenců, který po několik dnů sledoval matčino úsilí, poprosil Ramanu, aby alespoň napsal, co chce matce říci. Mudrc na kousek papíru napsal:

Nejvyšší vládce určuje osudy lidských bytostí ve shodě s jejich minulými činy. Cokoli je určeno, že se nemá stát, se nestane, ať se o to jakkoli snažíme. Cokoli je určeno, že se má stát, se stane, i když se tomu snažíme zabránit. To je jisté. Proto je nejlepší zůstat tichý.

S těžkým srdcem se matka vrátila do Manamadurai. Někdy po této události začal Ramana žít v různých jeskyních na svazích Arunáčaly. Jeskyně Virúpákša, kde žil Ramana nejdéle (17 let), se nachází na jihovýchodním svahu. Během prvních let života na Arunáčale Ramana většinou mlčel. Již tehdy ale jeho duchovní vyzařování k němu přitáhlo skupinku stoupenců. Nebyli však k němu přitahování jen hledající, ale i prostí lidé, děti, a dokonce i zvířata. Z města do jeskyně Virúpákša vylézali malé děti, sedali blízko Ramany, hráli si v jeho blízkosti a šťastné se vraceli zpět. Chodily za ním i veverky a opice a brali si jídlo z jeho ruky.

Ramanova matka jej pak ještě několikrát navštívila. Při jedné z návštěv onemocněla tyfem a trpěla několik týdnů. Navzdory své dřívější poznámce k matce o nevyhnutelnosti osudu, složil Ramana báseň v tamilštině s prosbu k Arunáčale o uzdravení matky. Ramana také projevil velkou starostlivost při její léčbě. První verš oné básně zní:

Ó léku, ve formě hory, která jsi povstala, abys vyléčila nemoci všech zrodů, které jako vlny běží jeden za druhým! Ó Pane! Je Tvojí povinností zbavit horečky moji matku, která uctívá Tvé nohy, jako své útočiště.

Alagammal se uzdravila a vrátila zpět do Manamadurai. Počátkem roku 1916 se Alagammal vrátila do Tiruvannamalai, rozhodnutá strávit zbytek svého života s Ramanou. O něco později ji následoval nejmladší syn – Nágasundaram. Krátce po matčině příjezdu se Ramana přemístil z jeskyně Virúpakša do Skandášramu, který leží o něco výše. Jeho matka zde podstoupila intenzivní duchovní úsilí. Začala vařit jídlo pro malou skupinku stoupenců, kteří žili na Skandášramu. Nágasundaram se stal sannjásinem a přijal jméno Nirandžanánanda Svámí.

V roce 1920 se matčino zdraví zhoršilo. Ramana o ní pečoval s velkou péčí a laskavostí, často u ní trávil bezesné noci. Konec nastal v roce 1922 a Alagammal díky úsilí a milosti jejího syna dosáhla v okamžiku smrti osvobození. Její tělo nebylo zpopelněno, ale pohřbeno, jak si to v případě osvobozené bytosti žádá tradice. Protože není dovoleno pohřbívat na Arunáčale, byla pohřbena na jejím úpatí na jižní straně, necelou hodinu chůze od Skandášramu. Ramana sem často chodil, až se tu jednoho dne usadil navždy. Tak vznikl Šrí Ramanášram. „Ne ze své vůle jsem odešel ze Skandášramu. Cosi mě sem přitáhlo a já se podřídil,“ řekl Ramana.

Ášram nevznikl okamžitě. Zpočátku tu byla jen chýše z bambusu, se střechou z palmových listů. V dalších letech se počet obyvatelů ášramu rozrůstal, přišly dary a v prostorách ášramu byla postavená hala, v niž sedával Bhagaván, kancelář, knihkupectví, ošetřovna, pokoje pro mužské návštěvníky a několik menších chatek pro hosty, kteří tu trávili delší čas. Skupinka sádhuů (asketů, mnichů) se usadila západně od ášramu – v Palakottu. S příchodem krávy Lakšmí byl postaven chlév a také velká kuchyně, která zajišťovala stravování pro stále rostoucí množství návštěvníků. Ramana s laskavostí pečoval o krávy. Staral se, aby měli návštěvníci dost jídla, zvláště dbal o askety a chudé. Časem nad původní hrobkou matky Alagammal vyrostl opravdový chrám – chrám Matrubhutéšvara – kde se každý den konají bohoslužby.

Ramana nikdy nedovolil, aby byl v něčem upřednostňován. Zejména v jídelně v tom byl neoblomný. Dokonce, i když mu byl podáván nějaký lék, nebo povzbuzující prostředek, chtěl jej sdílet s každým. O vedení ášramu nejevil zájem. Když se zavedla nějaké pravidla, byl první, kdo se jimi řídil, ale sám nikdy žádná nevytvářel. Jeho práce byla čistě duchovní – tichem vedl stále rostoucí rodinu stoupenců, kteří se kolem shromáždili. Ramanův mladší bratr Niranjanánanda svámí (Činnasvámí) se stal vedoucím ášramu neboli sarvadhíkarim. Pozornost všech byla soustředěna na meditační halu (tzv. starou halu), kde stoupenci sedávali s Mahárišim. Živé ticho haly vibrovalo jeho milostí. V jeho očích zářila boží láska, a když bylo nezbytné, pak jeho přesvědčivá řeč prosvěcovala návštěvníky. Neplatila zde žádná pravidla. Každý mohl meditovat způsobem, jaký mu v dané chvíli vyhovoval. V prvních letech Ramanášramu se dveře haly nikdy nezavíraly a lidé mohli za Ramanou přijít dokonce i v noci.

Starostlivý o to, aby jej mohli návštěvníci vždy zastihnout, Ramana nikdy nepouštěl ášram, s výjimkou jeho ranní a večerní procházky po Arunáčale a po Palakottu (osadě sádhuů v sousedství ášramu). V prvních letech Ramanášramu také občas chodil na posvátnou cestu okolo Arunáčaly (giripradakšinu).

V roce 1949 se zjistilo, že Ramana má na své levé paži sarkom – zhoubný nádor. Navzdory intenzivní lékařské péči bylo 14. dubna 1950 jasné, že se přiblížil jeho fyzický konec. Večer na verandě kolem místnosti, postavené pro pohodlí Bhagavána během jeho nemoci, seděli stoupenci a spontánně začali zpívat píseň Arunáčala Šiva (Svatební věnec z veršů ke chvále Šrí Arunáčaly). Když Ramana naslouchal písni, jeho oči se otevřely a zářily. Úsměvem vyjádřil nepopsatelnou něhu. Z koutků očí mu kanuly slzy. Ještě jeden hluboký nádech a pak už nic.

Přesně v tento okamžik, ve 20:47, se na nebi zjevila zářivá hvězda, která pomalu přelétala oblohou na severovýchod, směrem k vrcholku Arunáčaly. Světlo na obloze vidělo mnoho lidí, dokonce až v Bombaji, a byli tímto zvláštním úkazem a jeho chováním tak překvapení, že jej připisovali k fyzickému odchodu jejich Mistra.

Ramanova síla se ani do dnešních dnů nezmenšila. Návštěvníci Ramanášramu často podotknou: „Člověk může velmi silně pociťovat jeho přítomnost.“ Ještě předtím, než Ramana odhodil své tělo, zašli za ním stoupenci a prosili jej, aby tu ještě chvíli zůstal, že potřebují jeho pomoc. „Kam bych odcházel?“ odpověděl. „Jsem stále zde!“

Ramana – učení

Upadéša (duchovní nauka) Šrí Bhagavána představuje vedení či pokyny, které jím byly dány – v jistém slova smyslu – skrytě. I když byl Bhagaván přístupný všem, i když běžně veřejně odpovídal na položené otázky, přesto byly pokyny, poskytnuté každému žákovi, velmi bezprostřední a přizpůsobené jeho charakteru. Svámí Jógánanda, který měl v Americe množství následovníků, se jednou ptal, jaké duchovní pokyny by měly být dány lidem pro jejich duchovní rozvoj. Bhagaván odpověděl: „To záleží na povaze a duchovní zralosti každého. Neexistuje návod pro všechny.“

Hlavním pokynem Ramany Mahárišiho bylo ticho, stejně, jak tomu bylo i u pradávného mudrce Dakšinamurtiho. Ty, kteří seděli kolem, prostoupila božská blaženost. V tomto tichu vymizely pochyby stoupenců a jejich otázky byly zodpovězeny, nebo se vytratily. Toto ticho bylo a je dynamická síla – věčná a univerzální ve své podstatě.

Šrí Bhagaván byl nesmírně aktivní, a přesto byla jeho činnost tak nenápadná, že příležitostní návštěvníci, a ti, kteří jeho velikost nedokázali rozpoznat, věřili, že Bhagaván upadéšu vůbec nedával, nebo že byl k potřebám hledajících lhostejný.

Obecně se má za to, že realizace je možná jen prostřednictvím milosti gurua. Šrí Bhagaván tento výrok výslovně potvrzoval a stejně činili i jiní mistři. Proto sádhakovi (aspirantovi) nestačilo jen vědění, že učení Bhagavána bylo vznešené a jeho přítomnost podnětná, nezbytné bylo i pochopení, že Bhagaván je guruem, poskytujícím dikšu (zasvěcení) a upadéšu (nauku).

Sádhak však nesmí zaměňovat gurua za fyzické tělo, třebaže toto pochopení nikterak nevylučuje úctu k fyzickému projevu gurua ve světě. Bhagaván se k tomu vyjádřil slovy: „Bůh a guru jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Ten, kdo si vydobyl milost gurua bude nepochybně spasen a nikdy nebude zapomenut, tak jako nikdy neunikne kořist, která padla do zubů tygra. Žák však musí neochvějně kráčet po cestě, kterou mu jeho mistr ukázal. Nejvyšší formou milosti je ticho. To je také nejvyšší učení. Pravé Já na vás čeká, aby vás vzalo dovnitř.“

V rozhovorech pak najdeme k tomuto tématu další vyjádření Bhagavána:

Návštěvník.: Nezávisí úspěch na milosti Gurua?

Bhagaván: Ano, závisí. Není samo vaše cvičení způsobeno takovou milostí? Zisk je výsledkem praxe a následuje za ní automaticky. V Kaivalja je strofa, ve které se říká, „Ó Guru! Byl jsi vždy se mnou, pozoroval jsi mne během několika inkarnací a určoval můj směr až do mého osvobození“. Když nastane příležitost, projeví se Já navenek jakožto Guru, jinak je vždy uvnitř a dělá to, co je třeba.

Jinde se zase jiný návštěvník ptá: Jak se mi může dostat milosti?

Bhagaván: Milost, to je Já. A to není něčím, čeho bychom měli nabýt, je třeba pouze vědět, že existuje. Slunce je jen světlem. Nevidí temnotu. A přece se mluví o tom, že temnota prchá, když se slunce přiblíží. Stejně tak pohledem učitele mizí – podobna temnotě – žákova nevědomost. Jste obklopen slunečním světlem, ale chcete-li vidět slunce, musíte se obrátit jeho směrem a vzhlédnout k němu. Stejně tak lze nalézt milost jen vhodným přístupem, třebaže je zde a nyní.

Ze vzpomínek návštěvníků se dovídáme, že byl občas někdo z příchozích Bhagavánem zdánlivě přehlížen. Vždy to však bylo k jeho duchovnímu prospěchu a v pravý čas se Bhagavánova milost projevila i vnějším způsobem. Upřímné stoupence milost neopouští a snad ani nemůže. Bhagaván prohlásil: „Guru je uvnitř i vně. Vytváří tak podmínky k vašemu zvnitřnění a připravuje nitro k vašemu vtažení do centra. Dává impulz z vnějšku a vyvolává tah z nitra, takže se můžete usadit v samotném Středu. To je milost gurua.“ A jinde se zase můžeme dočíst: „Milost gurua tu je vždy. Vy si představujete, že to je něco, co je někde vysoko na nebi, někde daleko, odkud musí přijít. Ve skutečnosti je ve vašem nitru, ve vašem Srdci a v okamžiku, kdy (jakýmkoli způsobem) docílíte ponoření mysli do jejího zdroje, vytryskne milost z vašeho nitra jako pramen.“

Je samozřejmé, že člověk, který je guru, tedy ten, kdo si uvědomil svoji totožnost s absolutnem, o sobě neprohlásí, že je guruem, protože tu není žádné ego, které by svoji totožnost vyhlašovalo. Takový rovněž neprohlašuje, že má žáky, protože pro něj – jsoucího mimo rozdílnost – neexistují žádné vzájemné vztahy.

Podrobení se či odevzdání se takovému guruovi neznamená podrobení se někomu vnějšímu, ale pravému Já (Self), projevujícímu se navenek, aby pomohlo objevit vnitřní pravé Já. Slovy Bhagavána: „Mistr je v nitru. Meditace představuje odstranění klamné představy, že mistr je venku. Pokud by byl mistr neznámou osobou, kterou chcete potkat, pak by byl také nucen se vytratit. Jaký užitek může plynout z této nestálé bytosti? Ale dokud si myslíte, že jste oddělená bytost, nebo že jste tělem, pak je pro vás vnější mistr nezbytný a projeví se, jako by byl tělem. Jakmile ustane chybné ztotožňování se s tělem, zjistí se, že mistr není nic jiného nežli pravé Já.“

Ale pokud byl upřímný stoupenec opravdu sklíčený a hledal nějaké rozřešení, mohl být Bhagavánem ujištěn tak, že zde nezůstal žádný prostor k pochybám. Anglický stoupenec, major Chadwick, si poznamenal jeden z těchto slibů, kterého se mu dostalo v roce 1940.

Chadwick: Bhagaván říká, že nemá žáky.

Bhagaván: Ano.

Ch.: Také říká, že pro osvobození je guru nezbytný.

B.: Ano.

Ch.: Tak co mám dělat? Byl celý můj zdejší pobyt po všechny ty roky jen ztrátou času? Musím odejít a vyhledat nějakého gurua, který mi poskytne zasvěcení, protože Bhagaván říká, že on guruem není?

B.: Přemýšlejte. Co vás z veliké dálky zavedlo až sem a přimělo, abyste tu tak dlouho zůstal? Proč pochybujete? Pokud by bylo nutné, abyste hledal gurua někde jinde, pak byste už dávno odešel.

Ch.: Pak tedy má Bhagaván žáky!

B.: Jak jsem říkal, z pohledu Bhagavána žádní žáci nejsou. Ale z pohledu žáka je milost gurua podobná oceánu. Přijde-li žák k moři s pouhým pohárkem, může si odnést jen naplněný pohárek. Nemá smysl stěžovat si na skrblictví oceánu. Větší loď uveze více nákladu. Je to zcela na něm.

Ch.: Pak poznání, zda Bhagaván je, či není můj guru, je jen věcí víry. I když to Bhagaván nepřipustí.

B.: (Doposud zpříma sedící se otáčí k tlumočníkovi a mluví s velkým důrazem) Zeptejte se ho, jestli chce, abych mu to dal písemně.

Profesor Venkatramiah má ve svém deníku záznam, kdy Bhagaván řekl Angličance, paní Piggottové: „Realizace je více výsledkem milosti gurua nežli důsledkem učení, studia, meditace atd. To vše je druhotné. Milost je prvořadou a základní podmínkou.“

Ostatně sílu učení Bhagavána může zachytit každý, kdo se pustí do praxe. V knize Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim čteme: „Zjistěte, čí jsou myšlenky. Odkud vyvstávají? Vycházejí z pravého Já. Dokonce i nejasné pochopení uvedeného napomáhá vyhasnutí ega. Pak je možná realizace věčného bytí. V tomto stavu nejsou jedinci, kteří by byli od věčného bytí odlišní. Proto tu také není žádná myšlenka o smrti či utrpení.“

Když byl Bhagaván tázán, zda poskytuje zasvěcení, vždy se přímé odpovědi vyhnul. Ale zasvěcení pohledem bylo u něj skutečné. Šrí Bhagaván se otočil ke stoupenci a se zářivou intenzitou na něj upřel svůj zrak. Jas, síla jeho pohledu pronikala do člověka a zcela zastavila proces myšlení. Někdy se zdálo, jako by člověkem procházel elektrický proud, jindy to byl nekonečný mír, záplava světla. Jeden ze stoupenců to popsal takto: „Náhle na mě Bhagaván nasměřoval svůj jasný pohled. Dříve jsem jeho upřený pohled nemohl dlouho vydržet. Nyní jsem hleděl zpříma do oněch nesmírných, úžasných očí. Nemohu říci, jak dlouho. Jeho oči mě svírali v jakémsi chvění, které jsem zřetelně slyšel.“ Bhagavánův pohled byl vždy následován nezpochybnitelným přesvědčením, že stoupenec byl Šrí Bhagavánem vybrán a že o něj bude Šrí Bhagaván od nynějška pečovat a povede jej. Ti, kdo o tomto způsobu zasvěcení věděli, si jej povšimli, ale obvykle to bylo pro stoupence nenápadné. Mohlo se to stát během prozpěvování Véd nebo stoupenec pocítil náhlý popud zajít před rozedněním ke Šrí Bhagavánovi, když zde nebyl nikdo, nebo jen pár lidí. Stejně opravdové bylo i zasvěcení tichem. Vstoupilo do těch, kteří se ve svých srdcích stočili ke Šrí Bhagavánovi, když neměli možnost přijet do Tiruvannamalai. Někdy se to odehrálo i ve snu, jak tomu bylo u Natéša Mudaliara.

Jednomu stoupenci se na otázky ohledně zasvěcení dostalo do Bhagavána následujících odpovědí:

Stoupenec: Není milost darem gurua?

Bhagaván: Bůh, milost a guru jsou jedno a to samé. Jsou věční a imanentní. Není snad pravé Já již v nitru? Musí nám jej guru věnovat svým pohledem? Pokud si to guru myslí, pak si nezaslouží být takto nazýván.

V knihách stojí, že existuje mnoho druhů zasvěcení – rukou, dotekem, pohledem a myslí. Také se píše, že guru předvede jisté rituály s ohněm, vodou, s opakováním džapy, manter apod. a své pošetilé konání nazývá zasvěcením, jako by se žák stal způsobilým jen poté, co s pomocí gurua projde těmito rituály.

Ticho je nepůsobivější. Ať jsou písma jakkoli rozsáhlá a důrazná, jejich účinek takový není. Guru mlčí a mír převládne ve všech. Mlčení gurua je nekonečné a účinnější nežli všechna svatá písma dohromady. Otázky na působení gurua vyvstávají kvůli pocitu, že člověk je tu již dlouho, mnoho vyslechl, mnoho zažil, a přesto nic nezískal. Působení gurua uvnitř člověka však není zjevné. Ve skutečnosti je guru vždy ve vás.

Stoupenec: Poskytuje Bhagaván zasvěcení?

Bhagaván: Nejlepším a nejúčinnějším zasvěcením je mlčení. Mlčení praktikoval Šrí Dakšinamurti. Dotek, pohled apod., to vše jsou nižší stupně zasvěcení. Ticho změní srdce všech. V tichu není žádný guru a ani žák. Neznalý člověk zaměňuje své tělo s pravým Já, takže pak jiné tělo považuje za gurua. Ale myslí si guru o svém těle, že je pravým Já? Guru tělo transcendoval. Pro něj neexistují žádné rozdíly. Proto nevědoucí člověk nemůže hodnotit hledisko gurua a žáka.

S.: I Vivékánanda prohlásil, že ticho je nehlasitější modlitbou.

B.: Je to tak. Guruovo mlčení je nejhlasitějším pokynem k utišení hledajícího. Je to také Milost v té nejvyšší formě. Všechna další zasvěcení, jako např. dotekem, či pohledem, pocházejí z ticha. Proto jsou druhotné. Prvotní je mlčení. Je-li guru v tichu, mysl hledajícího se tím sama očistí.

Později se v přítomnosti Bhagavána četla pasáž z knihy Jóga Vasišta, pojednávající o zasvěcení pohledem a dotekem.

Šrí Bhagaván poznamenal: Když k Dakšinamurtimu přišli žáci, Dakšinamurti mlčel. To je nejvyšší forma zasvěcení. Obsahuje v sobě všechny další způsoby zasvěcení. Při jiném způsobu zasvěcení musí existovat vztah subjekt – objekt. Nejprve musí vzniknout subjekt a potom objekt. Pokud tato dvojice neexistuje, jak by se někdo mohl na někoho podívat, nebo se ho dotknout? Zasvěcení tichem je nejdokonalejší. Zahrnuje jak pohled, tak dotýkání a vyučování. Ticho očišťuje jedince ve všech směrech a přivede jej ke Skutečnosti.

V letech krátce po odchodu Bhagavána z těla někteří stoupenci prohlašovali, že teď, když už tu Bhagaván s námi není, je možné z ášramu odejít a hledat jiného gurua. Bylo ti, kteří neměli sílu věřit slovům Bhagavána, která pronesl, krátce před svým odchodem a která tu byla zmíněna: „…jsem stále zde.“ A ono slůvko „zde“, neznamená jen prostor ášramu, třebaže je tu přítomnost Bhagavána stále pociťována, ale podle následujícího rozhovoru je to věčná přítomnost:

Stoupenec: Jak nalézt gurua?

Bhagaván: Bůh, který je uvnitř, se ve své milosti slituje nad oddaným stoupencem a projeví se mu způsobem, který odpovídá stupni jeho vývoje. Stoupenec si myslí, že guru je člověk, a tak očekává vztah, jaký je mezi dvěma fyzickými těly. Ale guru, který je vtěleným Bohem či pravým Já, působí uvnitř a pomáhá člověku, aby si uvědomil omyly své životní pouti a provází ho správnou cestou, dokud si neuvědomí, že pravé Já je uvnitř.

Bhagaván a Arunáčala představují konečný cíl lidského putování a hledání. Ten, kdo se kdysi „sám a ze své vůle“, či působením osudu vydává na cestu, zde dochází poznání a že on sám – jeho pravá podstata, skutečné Já, zdroj, bytí-vědomí-blaženost, nedělitelný celek – je cílem, je poutníkem, je tím, kdo putujícího doprovází. Ale podle slov Bhagavána: „Není to ego, které začalo s hledáním.“ A celou tuto dlouhou pouť dokázal Bhagaván vystihnout několika větami:

Občas se v životě stane, že člověk začne být nespokojený s životem a s tím, co má. Začne pak hledat uspokojení svých potřeb prostřednictvím modlitby k Bohu a podobně. Jeho mysl se postupně čistí, až místo uspokojení svých světských potřeb zatouží poznat Boha a získat jeho milost. Pak se boží milost projeví. Bůh nabyde formy gurua a přistoupí k oddanému stoupenci. Učí jej pravdě a svojí přítomností ještě více čistí jeho mysl. Mysl stoupence získá na síle a je pak schopná se stočit do nitra. Meditacemi se mysl dále čistí a bez nejmenšího zčeření pak zůstává tichá. Toto tiché uvolnění mysli je pravým Já.

Stejné se můžeme dočíst i v následujících výrocích:

…Domníváte se, že si svým úsilím můžete podmanit svět. Když jste vnějšími okolnostmi znechucení a zahnáni do nitra, začnete pociťovat: „Ach, je tu síla, která je mocnější nežli člověk!“

…Ego je podobno velmi silnému slonu, kterého nemůže přemoci nikdo jiný než neméně silný lev. V tomto příkladu lev není ničím jiným nežli guruem, jehož silný pohled způsobí, že ke slonu připodobněné ego se chvěje a zmírá.

…V pravý čas poznáte, že vaše sláva leží tam, kde vy (jako ego) přestáváte existovat. Abyste tento stav získali, musíte se vzdát sami sebe. Pak mistr uzří, že jste ve vhodném stavu k přijetí vedení a vede vás.

Bhagaván kromě cesty sebezkoumání učil a doporučoval i cestu sebeodevzdání, a to podle založení či zralosti stoupence.

Stoupenec: Jak mohu dosáhnout milosti?

Bhagaván: Milost je pravým Já. Takže ji není nutné získávat. Potřebujete jen vědět, že existuje. Slunce je toliko jasem. Nevidí temnotu. Přesto mluvíte o temnotě, která před sluncem prchá. Tak také nevědomost stoupence, podobna zdánlivé temnotě, mizí pod pohledem gurua. Jste obklopeni slunečním jasem, přesto, chcete-li spatřit sluneční světlo, musíte se otočit jeho směrem a pohlédnout na něj. Stejně tak je milost nalezena při správném konání, třebaže je zde a nyní.

Stoupenec: Může milost uspíšit zralost hledajícího?

Bhagaván: To všechno nechte na mistrovi. Bez výhrad se mu odevzdejte. Musí být vybrána jedna ze dvou cest. Buď sami sebe odevzdáte, protože si uvědomíte svoji neschopnost a potřebu pomoci vyšší síly, nebo zkoumejte příčiny bídy, jděte do zdroje, a tak splynete s pravým Já. Každá cesta vás zbaví bídy. Bůh či guru nikdy neopustí oddaného žáka, který se mu odevzdal.

Následující rozhovor je nejenom cenným pokynem k praxi sebeodevzdání – podrobenosti, ale také názorně dokazuje, že všechny pozemské statky a potěšení blednou před klidem mysli, což je to, co každá bytost intuitivně hledá.

Zámožná dáma sdělila Ramanu Mahárišimu: „Jsem požehnaná vším, co si člověk může přát.“ Hlas se jí zadrhl. Ovládla se a pomalu pokračovala: „Mám vše, co chci, co člověk může chtít… ale … ale … chybí mi klid mysli. Cosi v tom brání. Asi můj osud.“ Chvíli panovalo ticho. Pak promluvil Ramana svým obvyklým způsobem: „Dobrá, řekla jste, co jste měla na srdci. Nu, co je osud? Neexistuje žádný osud. Podrobte se a všechno bude v pořádku. Přeneste veškerou zodpovědnost na Boha a neneste náklad. Co vám pak může osud udělat?“

Stoupenkyně: Podrobení se je nemožné!

Bhagaván: Ano, úplné podrobení není možné. Částečné podrobení je však přístupné všem. Během času pak povede k úplnému. Ale pokud je podrobení nemožné, tak co se dá dělat? Klid mysli není a nemáte možnost jej navodit. Může být získán jen podrobením.

Stoupenkyně: Může částečné podrobení přemoci osud?

B.: Ó, ano. Může.

S.: Není snad osud výsledkem minulého karmanu?

B.: Když se člověk podrobí Bohu, Bůh na něj dohlédne.

S.: Takže je to boží vůle. Jak Bůh přemůže osud?

B.: Vše je jen v Bohu.

Bhagaván, plný slitovného soucitu, se na žádost svých stoupenců a návštěvníků vyjadřoval i k problémům světa, byť jeho častou odpovědí bylo, ať v prvé řadě hledají toho, kdo má problémy, kdo se ptá, či kdo pochybuje, anebo ať se bez výhrad podrobí guruovi – boží milosti.

Přinášíme pár ukázek takovýchto promluv

Utrpení a neštěstí

Lidé se často ptají, proč je veškerá tvorba plná utrpení a neštěstí. Vše, co se dá říci, je, že je to boží vůle, která je nevyzpytatelná. Tomuto neomezenému, vševědoucímu a všemocnému Bytí nelze přisoudit žádný motiv, touhu či cíl, který má být dosažen. Bůh je nedotčen činnostmi, které se v jeho přítomnosti odehrávají. Nemá smysl přisuzovat odpovědnost a pohnutku tomuto Jedinému, které se projevuje jako mnohé. Ale existence boží vůle je vhodným řešením sporné otázky ohledně svobodné vůle. Když je mysl ztrápená tím, co se přihodí, nebo se již stalo či nestalo, pak je moudré vzdát se pocitu zodpovědnosti a svobodné vůle a brát se jako nástroj vševědoucího a všemouhoucího, který bude konat či trpět tak, jak si On přeje. Pak Bůh nese všechna břemena a poskytne nám mír.

Oddanost

Oddanému stoupenci, který se modlil o častější vize Šivy, Bhagaván řekl: „Podrobte se mu a řiďte se jeho vůlí, bez ohledu na to, zda se Šiva objeví či nikoli. Očekávejte jeho potěšení. Pokud chcete, aby Bůh konal, jak si přejete, pak to není odevzdanost, ale poroučení Bohu. Nemůžete nutit Boha, aby se vám podřídil, a přitom si myslet, že jste se odevzdal. Bůh ví, co je nejlepší a kdy a jak to provést. Jeho je náklad. Už se o něj nestarejte. Všechny vaše starosti jsou Jeho. To je podrobení se. To je oddanost.“

Boží milost

Boží milost spočívá ve skutečnosti, že On září v Srdci každého jako pravé Já (Self). Tato síla milosti nezavrhuje nikoho, ať je dobrý, nebo ne. Hledající by měli překonávat utrpení s chladnou hlavou a pevnou vírou, že vše se děje z boží milosti. To jim pomůže uklidnit mysl.

Zbožnost

Člověk, který je ztotožněný s tělem, zřejmě nemá možnost uctívat Boha jako beztvarého. Ať vykoná jakoukoli skutek pobožnosti, bude to skutek ve formě a nic jiného.

Úspěch a neúspěch

Když nějaký skutek přinese úspěch, vyvarujte se pýchy myšlením: „dosáhl jsem toho svojí zásluhou“. (Naproti tomu) se utvrďte v přesvědčení – Bůh je milostivý. Když se přání nenaplní, netrapte se přemýšlením, že vaše konání bylo neúspěšné. Ziskem z tohoto skutku je pochopení, že činnost nese plody (v obvyklém slova smyslu) zásluhou boží milosti a nikoli pouhým lidským úsilím.

Když se něco nepodaří, člověk by to neměl jen tak přejít. Příště by měl konat lépe a vyvarovat se chyb.

Úspěch a neúspěch jsou dány osudem, a ne silou vůle nebo jejím nedostatkem. Člověk se má snažit dosáhnout klidu mysli za všech okolností. To je síla vůle. Pro hledajícího je lepší být v postavení, kdy budí soucit druhých, nežli když vzbuzuje jejich závist.

Tajemství šťastného života

Přehlíží-li člověk chyby druhých a všímá si jen jejich předností a udržuje tím mysl klidnou, bude celý jeho život šťastný. Bezstarostnost za všech okolností, klid mysli, odpoutanost od tužeb a nenávisti – to vše krášlí hledajícího.

Postoj k nepřátelům

Nepřítel nenávidí ego (hledajícího), které chce zničit i hledající. Takže ve skutečnosti je nepřítel přítelem, je podoben kováři, který (ve zdánlivé nenávisti) buší do kovadliny.

Bhagaváne Ramano, veď nás z nevědomosti k moudrosti, ze tmy ke světlu, a protože jsi sám prohlásil, že: „Vytrvalost je vším. Těch pár, co uspělo, uspělo jen díky vytrvalosti,“ požehnej nám prosím svou milostí, abychom po každém klopýtnutí dokázali vstát a následovat tvoji cestu – ctít v našich životech tvá slova.

Významné události v životě Ramany Mahárišiho – v datech

1879 – 30. prosinec, pondělí – Ardra daršan den – narozen v 1 hod po půlnoci v Tiručuli

1891 – stěhuje se do Dingidulu, když dokončil základní vzdělání v Tiručuli

1892 – 18. únor – smrt otce (Sundaram Iyer), stěhuje se do Madurai, studuje na škole středního stupně a na American Mission High Schoul

1895 – 1. listopad – uslyší slovo „Arunáčala“, jež pronese starší příbuzný

1896 – někdy v půli července: „Zkušenost smrti“ v Madurai s výsledkem naprosté a úplné realizace Já-Self

29. srpen, sobota – opouští svůj domov v Madurai a odchází k Arunáčale

1. září, úterý – přijíždí k Arunáčale, přebývá v prostorách tisícisloupové haly chrámu, dále pod Illupai stromem, v Patala lingamu v podzemí, někdy v Gopuram

1897 – přesunuje se do Gurumurtamu na okraji města (začátkem roku), přebývá ve svatyni a v přilehlé Mango Tree jeskyni (rok a půl)

1898 – květen – strýc Nelliapa Iyer nalézá Ramanu v Mango Tree jeskyni

září – Ramana Mahárši se přesunuje do chrámu Pavala Kunru

prosinec – matka Alagamal navštěvuje Ramanu v chrámu Pavala Kunru

1899 – únor – přesunuje se na horu Arunáčalu, kde přebývá v různých jeskyních, nejčastěji ve Virúpákša jeskyni a používá Mango Tree jeskyni v létě

1901 – odpovídá na otázky kladené Šivaprakašem Pillaiem (později vydané knižně pod názvem Kdo jsem já?)

1902 – ve Virúpáška jeskyni odpovídá na otázky Gambhira Sešli (vznik dílka Sebezkoumání)

1905 – přesunuje se do Pačaiamman Koil na dobu 6 měsíců, po vypuknutí epidemie neštovic se vrací na horu Arunáčalu

1907 – 18. listopad – významné setkání Ramany Maháršiho s Ganapati Munim, Ramana poskytuje duchovní poučení (upadéšu) Munimu

1908 – od ledna do března přebývá v Pačaiamman Koil s Ganapati Munim a jinými, později se opět vrací do jeskyně Virúpákša, do tamilštiny překládá Adi Šankarovo Vivéka Čudamaní a Drk Dršja Vivéka

1911 – F. H. Humpreys je první zápaďan, který navštěvuje Ramanu Maháršiho

1912 – druhá zkušenost smrti u Želví skály v přítomnosti Vasudeva Šastriho a dalších

1914 – obětuje modlitby (písně) za uzdravení matky

1915 – píseň Poppadam napsaná pro zdar matky, všechny další písně byly také napsány ve dnech pobytu v jeskyni Virúpákša: Arunáčala Akšaramana Malai, Arunáčala Padikam, Arunáčala Aštakam, překlad Devika Lottara, překlad Hymny k Dakšinamurtimu od Šankary, Guru Stuti a Hastamalaka Stotra

1916 – Ramana Mahárši se stěhuje do Skandášramu, který se buduje nedaleko jeskyně Virúpákša

1917 – sepisuje Arunáčala Pančaratnam v sanskrtu, matka se usazuje ve Skadášramu, Ganapati Muni sepisuje Šrí Ramana Gítu

1922 – 19. květen, pátek – mahásamádhi (úmrtí) matky, v půli prosince odchází do nynějšího Ramanášramu

1927 – sepisuje Upadéša Sáram v tamilštine, teluru, sanskrtu a malajalam

24. duben – sepisuje Átma Vidjá (Sebezkoumání)

1928 – v tamilštině sepisuje Ulladu Narpadu (40 veršů o Skutečnosti) a v malajalam píše Sat Daršanam

1930 – Ganapati Muni překládá Sat Daršanam do sanskrtu

1933 – Ramana Mahárši překládá do tamilštiny Ágamu Sarvadžňánotharam – Átma Sakšatkára

1936 – překládá Šrí Ramana Gítu do malajalam

1939 – 1. září, úterý – Ramana pokládá základy chrámu Máthrbhútéšvary (dnešní chrám Matky v Ramanášramu)

1940 – vybírá 42 veršů z Bhagavadgíty a překládá je do tamilštiny a malajalam

1946 – 1. září – oslavy 50 let od příchodu Ramany k Arunáčale

1947 – únor – sepisuje Ekatma Pančakam (Pět veršů k Já-Self) v telugu a tamilsky

1948 – 18. červen – kráva Lakšmí dosahuje nirvány, Ramana překládá Átma Bódhu Adi Šankary do tamilštiny

1949 – 17. březen, úterý – kumbhábhišékam (slavnostní zasvěcení) chrámu Máthrbhútéšvary v přítomnosti Ramany Maháršiho

1950 – 14. duben, pátek – brahma nirvána Bhagavána Šrí Ramany Maháršiho ve 20:47, ve stejném okamžiku se náhle objevila velice jasná hvězda, vynořila se na jihu (nynější hala nirvány) a pomalu mířila na sever přes celou oblohu a zmizela za vrcholem Arunáčaly, byla viditelná v různých částech Indie