9. 6. 2025

Michael James - Chvála či hanění někoho jiného je zkoumání ne-Já (2/5)

---

4. Kdo jsem já? – 20. odstavec: Jestliže povstaneme jako ego, pak povstane vše. Pokud (jako ego) ustoupíme, zmizí vše ostatní.

Ať už čelíme v životě jakémukoli problému, kořenem všech těžkostí, je projevení nás samotných jako ega, což Bhagaván jasně vysvětluje ve 20. – posledním – odstavci Kdo jsem já?, kde říká: „Pokud se pozvedneme (či projevíme jako ego či mysl), vystoupí (či projeví se) vše. Jestliže ustoupíme (tedy jako ego zmizíme nebo zanikneme), ustoupí (zmizí či zanikne vše). Do té míry, do jaké se ve svém chování pokoříme (ustoupíme či oslabíme), tak v té míře je zde přítomná milost (ctnost či prospěch). Pokud naši mysl trvale kontrolujeme (omezujeme, podrobujeme), pak je jedno, kde se nacházíme.“

Pokud se stále projevujeme jako ego, pak budeme prožívat jeden sen za druhým, a jestliže sníme, tak problémy a obtíže, kterým čelíme, nemají žádný limit. Vždy však platí, bez ohledu na jejich množství či naléhavost, že se tyto těžkosti budou jevit skutečné jen do té míry, do jaké přiznáme skutečnost nejenom jim, ale všem dalšímu. A to je úměrné tomu, jak dalece dovolíme pozornosti, aby nás odvedla pryč od nás samotných. Čím více stočíme pozornost sami k sobě, tím více naše ego ustoupí a následně se nám vše ostatní bude jevit méně skutečné. Proto Bhagaván říká: „Do té míry, do jaké se ve svém chování pokoříme (ustoupíme či oslabíme), tak v té míře je zde přítomná milost (ctnost či prospěch).“

Abychom oslabili ego, a tím se nořili zpět do zdroje, ze kterého jsme povstali, k tomu musíme zkrotit naše višija vásány, což jsou tendence mysli směřující do světa. Bhagaván o ovládnutí (omezení či kontrole) všech našich sklonů říká: „Pokud naši mysl trvale kontrolujeme (omezujeme, podrobujeme), pak je jedno, kde se nacházíme.“ Znamená to, že když naše višija vásany zkrotíme tím, že se pevně držíme sebe-pozornosti, pak nebudeme dotčeni žádnými vnější okolnostmi, ve kterých se zdánlivě nacházíme.

 

5. Kdo jsem Já? – 10. a 11. odstavec: Abychom zkrotili, a nakonec vykořenily všechny naše višija vásany, k tomu je nutné držet se pevně sebe-pozornosti (svarúpa dhjána).

V 10. a 11. odstavci Kdo jsem Já? nás Bhagaván učí, že naši pozornost musíme opakovaně stáčet k sobě samým, abychom tak zkrotili vně směřující tendence mysli: „Višija vásany (sklony či tendence uvědomovat si cokoli jiného nežli sami sebe) přicházejí odnepaměti. Zvedají se (coby myšlenky či projevy) jako nekonečné vlny oceánu. Přesto budou všechny zničeny, když naroste svarúpa dhjána (sebe-pozornost neboli soustředění na naši pravou formu či skutečnou podstatu) a získá na hloubce a intenzitě. Nedávejme sebemenší prostor pochybám: ‚Je vůbec možné rozpustit takové množství višija vásán? Je možné existovat jen jako svarúpa (naše skutečná forma či podstata)?‘, ale vytrvale se držme svarúpa dhjány. Člověk může být sebevětší hříšník, když se však místo lamentování a nářku: ‚Ach, co já jsem to jen za člověka?! Můžu bát zachráněn?‘ zcela zbaví myšlenky, že je hříšník a horlivě (či neustále) praktikuje sebe-pozornost, pak bude zcela jistě napraven (přetvořen v to, čím skutečně je).“

Sebezkoumání (vičára) je nutné tak dlouho, dokud jsou v mysli višija vásány. Jakmile se myšlenky objeví, tehdy je nutné je okamžitě zcela vyhladit vičárou, a to v místě, kde vyvstávají. Nesmíme se věnovat ničemu jiného, nežli sobě – to je vajrágja (odpoutanost, nezaujatost) či nirása (beztužebnost). Neopouštět (pozorností) sám sebe je džňána (pravé poznání či uvědomění). Vajrágja a džňána jsou tak vlastně tím samým. Lovci perel si na opasek přivazují kameny, potápí se pod vodu a na dně oceánu hledají perly. My se máme podobně obtěžkat vajrágjou (osvobodit se od tužeb uvědomovat si cokoli jiného nežli sebe) a hluboce se ponořit do svého nitra a zde dosáhnout perly sama sebe. Pokud se člověk pevně drží nepřerušované svarúpa smarana (připamatovávání si Já), dokud nedosáhne svarúpy (naší pravé podstaty), pak to zcela stačí. Dokud jsou nepřátelé (višija vásany) v pevnosti (v našem Srdci) tak budou podnikat výpady ven. Když je člověk vytrvale ničí vždy, když se objeví, pevnost časem přejde do našich rukou.

Vše, co se kolem nás děje, nás nebude ovlivňovat do té míry, do jaké zkrotíme ven směřující tendence mysli. Pokud jsme jakkoli ovlivnění chválou či urážkou, je to jasné znamení, že dovolujeme naší pozornosti, aby směřovala vně, čímž přidává na skutečnosti iluzornímu projevu světa. Jediným řešením tedy není vyskočit do světa a reagovat na vše, co se kolem nás zdánlivě děje, ale pouze přitáhnout udidlo naší mysli tím, že ji stočíme do nitra.

Jako ego se pozvedáme jen když věnujeme pozornost čemukoli jinému nežli sobě. Proto k zastavení projevu ega musíme horlivě a intenzivně provádět sebezkoumání. Ego je jako mladý hravý králíček, který navzdory vnějšímu nebezpečí opouští dychtivě bezpečí svého doupěte, aby si bezstarostně hrál v jeho okolí. Jakmile se však k němu přiblížíme (pohlédneme na něj), běží zpět do bezpečí svého doupěte. Chceme-li zabránit jeho výletům z nory, stačí bedlivě střežit její ústí. Králičí doupě, díra, ze které vybíhá, je naše Srdce, uvědomění naší základní existence Já jsem Já. Když budeme stále a zaníceně sebepozorní, nepovstaneme jako ego a nedostaneme se tak do potíží.

V ideálním případě bychom měli praktikovat svarúpa smarana (připamatovávání si Já či pozornost k já) nepřetržitě. To však vyžaduje silnou vajrágju, tedy zeslabení našich višija vásán. Dokud mají višija vásány jistou sílu, pak při našich pokusech o nepřetržitou sebe-pozornost musíme selhávat. Bez ohledu na to je však nutné ve snaze o sebe-pozornost vytrvat, jak jen to je možné. Jsou to totiž právě višija vásany, které táhnou naši pozornost pryč od našeho Já. Jejich výstup lze přirovnat k výpadu nepřátelských vojáků z pevnosti – z našeho Srdce. Pokaždé, když stočíme pozornost do nitra, tak tím trochu umenšíme sílu našich višija vásán. Bhagaván to popisuje metaforicky takto: „Když je člověk vytrvale ničí vždy, když se objeví, pevnost časem přejde do našich rukou.“ Pokud tedy v našich snahách o sebe-pozornost vytrváme, jak jen to půjde, tak nakonec pevnost našeho Srdce dobudeme, což znamená, že porazíme ego i s jeho armádou višija vásán.

Vždy, když zjistíme, že jsme rozrušení nebo pobouření nějakou událostí našeho života, musíme se připomenout, že nás přemohla sebe-nepozornost, nepozornost k Já. Tím jsme dovolili egu, aby zběsile vyrazilo z králičí nory. Tehdy musíme stočit svoji pozornost sami k sobě. Čím horlivěji a čím častěji sledujeme sami sebe – tedy vystupující ego (sebe jako osobnost či individualitu), tím více ego ustoupí. Tímto způsobem – sebe-pozorností – musíme stále pokračovat v bitvě s višija vásánami. Sebe-pozornost musíme praktikovat, jak jen je to možné, dokud nebude ego poraženo.

Problém, kterému čelíme, nespočívá v tom, že se nám něco děje. Problém je jen v tom, že se projevujeme jako ego. Proto lze tento problém vyřešit jedině tak, že budeme trvale sebe-pozorní, čímž se vyhneme roztržitosti nebo vyrušování čímkoli vnějším. Jen to je naše vanda vélai – práce či smysl života, kvůli kterému jsme zde zrozeni.

 

6. Pokud nás někdo uráží nebo pomlouvá, nesmíme být dotčeni či uraženi, ale máme mu být vděční.

Vnímáme-li, že jsem druhými lidmi napadáni, zneužíváni nebo haněni, pak je dobré si pamatovat, že takové události se často odehrávaly i v životech Bhagavánových stoupenců a jsou tu jen pro naše dobro. Tyto události nám připomínají, že se musíme vrátit s pozorností do nitra a nikterak nedbat tance vnějšího světa. Ať už se v našich životech objeví jakékoli potíže, zdají se nám být skutečné jen proto, že směřujeme pozorností vně, pryč od nás samých – našeho Já. Jediným skutečným řešením je tak stočit pozornost do nitra a vnímat sami sebe.

Jsme-li dotčeni či uraženi čímkoli, co o nás jiní říkají, pak dokonce i tyto pocity jsou vůči nám vnější. Jen se nám tak jeví a v určitý čas zmizí (pokud je nepřiživujeme – pozn. překl.). Měly by nás tedy nabádat ke stočení naší pozornosti zpět k sobě samým – k tomu, v jehož pohledu se výše uvedené pocity projevily. Jakmile si uvědomujeme sami sebe, pak všechny naše pocity, které mohly vzniknout, začínají slábnout. Čím více a čím horlivěji se těmto pokusům věnujeme, tak o to více ustupuje z našeho uvědomování vše ostatní do pozadí, protože se to rozpouští v jasu naší sebe-pozornosti. Praxe sebezkoumání či sebeodevzdání představuje velice silný nástroj, který, použijeme-li jej správně, nám umožní nejenom zůstat neovlivněni vším, co přináší vnější svět, ale uchrání nás i před negativním citového zapojení do všeho, co život přináší.

Se špatným zacházením se v určitých fázích svého života setkali i Muruganar a Sádhu Óm. Oba pak ukazují, že vůči těmto bezvýznamným banalitám máme zůstat lhostejní a nenechat se jimi ovlivnit. Muruganar byl velmi blízkým stoupencem Bhagavána. Jistí stoupenci, kteří na něj žárlili, jej všemožnými způsoby pomlouvali u Činnasvámího (Niranjánánanda Svámí – Bhagavánův mladší bratr, který se na počátku 30. let minulého století stal správcem Ramanášramu) a snažili se jej proti Muruganarovi popudit. Tvrdili, že Muruganar by byl rád hlavním žákem Bhagavána aby, až Bhagaván zemře, se prohlásil za jeho následovníka a právoplatného dědice ášramu. Samozřejmě že Muruganar neměl nikdy nic takového v úmyslu. Ovšem kvůli pomluvám od Činnasvámího, který mu nedůvěřoval, a také v důsledku žárlivosti jistých stoupenců, kteří o něm šířili falešné zvěsti, musel čelit mnoha problémům. Všechny tyto potíže však nesl s vyrovnaností, nikdy nic neoplácel, nesnažil se nikoho pomlouvat, nebo s někým špatně zacházet, dokonce se ani nikdy nestěžoval.

Bhagaván o všem věděl, ale až na pár vzácných výjimek nikdy nijak nezasahoval. Dával událostem volný průběh. Věděl, že pro ryzího a duchovního stoupence je lepší být haněn a snášet špatné zacházení, než aby byl chválen a prokazovala se mu úcta. Samozřejmě že existovali stoupenci, kteří si Muruganara vysoce vážili a projevovali mu úctu, to však jen přilévalo olej do ohně nepřátelství těm, kdo na Muruganara žárlili. I tohle Bhagaván věděl a byl srozuměn s tím, že pokud by Muruganara podpořil, vše by se ještě zhoršilo.

I sám Bhagaván, zpočátku, když žil na Arunáčale, musel čelit žárlivosti a nepřátelství jiných sádhuů. Později byly proti němu dokonce vedeny soudní procesy ze strany těch, kteří chtěli šéfovat ášramu a užívat si z toho plynoucích výhod. Když jim to nevyšlo, pomlouvali Bhagavána jak jen to šlo. Říkali například, že Bhagavána chtěl obohatit svoji rodinu tím, že vedoucím ášramu ustanovil svého mladšího bratra. Podstata světa je zkrátka taková a Bhagaván nás těmito příklady učil nepřikládat jim důležitost.

Co se týče Sádhu Óma, tak ten během života Bhagavána nemusel čelit žádnému nepřátelství nebo žárlivosti, protože z pohledu ostatních byl mladým a poměrně bezvýznamným stoupencem. Začali si ho všímat teprve v rozmezí let 1955 až do počátku 60. let minulého století, když žil v Ramanášramu, kde se mj. staral o korektury a přípravu ášramových knih k tisku. Kromě toho pomáhal ášramovému lékaři s mícháním léků. I když na sebe záměrně neupozorňoval, jeho reputace mezi stoupenci postupně rostla. Stoupenci začali objevovat krásu jeho poetické tvorby, oceňovali hlubokou oddanost vyjádřenou v jeho textech, ale také jednoduchost a srozumitelnost odpovědí, poskytovaných stoupencům, kteří se ho ptali na nejrůznější aspekty Bhagavánova učení. Jeho pověst sílila a mnoho stoupenců, kteří navštívili ášram, se s ním chtělo setkat. Chtěli slyšet jeho písně, nebo mu položit různé otázky ohledně učení Bhagavána. Starší stoupenci, kteří strávili s Bhagavánem mnoho let, si toho nemohli nevšimnout. Začali na něj žárlit a šířit o něm záludné zvěsti, že si chce založit vlastní ášram uvnitř Ramanášramu.

Sádhu Óm však neměl nic takového v úmyslu. Protože nechtěl zavdat jakoukoli příčinu k nějaké žárlivosti či k nepřátelství, rozhodl se žít sám na své triko mimo Ramanášram. Návštěvníci ášramu se však s ním chtěli potkávat, což k uvedené žárlivosti některých stoupenců a jejich nepřátelství k Sádhu Ómovi ještě přidalo.

Další skutečností, která toto nepřátelství přikrmovala, bylo vřelé přátelství mezi Muruganarem a Sádhu Ómem. Muruganar poznal, že Sádhu Óm je jediným kompetentním člověkem, který mu může pomoci v archivaci, systematizaci a editaci všech jeho nevydaných veršů. (Pozn. překl.: Michael James má zde na mysli schopnost Sádhu Óma porozumět jak klasické spisovné tamilštině, tak i učení Bhagavána.) A protože Sádhu Óm měl po svém odchodu z ášramu více času Muruganarovi pomáhat, vedlo to logicky k ještě větší nevraživosti. Ti, kdo na něj dříve jen žárlili, začali nyní šířit falešné zvěsti ve smyslu, že Sádhu Óm pomlouvá vedení ášramu atp. Naváděli dokonce některé stoupence k tomu, aby se celá věc řešila soudní cestou. Všechny tyto historky byly samozřejmě úplně smyšlené.

Sádhu Óm po celá ta léta, kdy byl napadán, pokračoval ve své literárně-archivační práci pro ášram. Prováděl korektury a kontroly vydávaných knih, i když dobře věděl, že ti samí lidé, kteří jej o tuto práci požádali, o něm současně šíří falešné a zlomyslné klepy.

Jednou se stalo, bylo to koncem 60. let, nebo počátkem 70. let minulého století, že za Sádhu Ómem přišla skupinka místních i vládních úřadníků. Sdělili mu, že se doslechli o jeho stížnostech na vedení ášramu a chtěli po něm, aby svědčil v případném soudním případu mezi ášramem a Hindu Endowment Board (vládní resort, který řídí správu všech významných hinduistických chrámů). Sádhu Óm jim odpověděl, že si nikdy na nikoho nestěžoval. Úředníci se jej pak ptali, zdali to není pravda, že s ním vedení ášramu špatně zacházelo. Na to jim Sádhu Óm odvětil, jak by bylo možné s ním špatně zacházet, když nic nezíská a ani nic neztratí v důsledku čehokoli, co by mohl ášram dělat. Úředníci se však nevzdávali. Snažili se ho přesvědčit, ať proti ášramu podá stížnost, protože slyšeli, jak byl pomlouvám a očerňován. „Pokud by k tomu došlo“, odpověděl Sádhu Óm, „vůbec by mě to nemrzelo. Naopak bych byl vděčný.“ Pak napsal následující verš, který nyní najdeme ve třetím dodatku posledního tamilského vydání Sádhanai Sáram: „Vzdávám díky těm, co mě nyní pomlouvají. Dokonce i má máma (když jsem byl malé dítě), odstraňovala moji mala (špínu, nečistotu) jenom svýma rukama. Ale tito lidé (kteří mě pomlouvají), jsou nekonečně užitečnější, protože moji papa-mala (nánosy mých hříchů) odstraňují svými ústy. Proč bych se na ně tedy zlobil.“

Pozn překl.: Zde se hodí uvést i 482. verš z Guru Váčaka Kovai: „Čím člověk pohrdá jako ne-Já (tělem), je totéž, co jeho nepřátelé neustále pomlouvají. Takže pro toho, kdo se snaží těla zbavit (zbavit se ztotožnění s tělem), představují jeho nepřátelé, kteří ho nejrůznějšími způsoby pomlouvají a neustále mu škodí, vlastně užitek a jsou jako kovadlinka, kterou zlatník používá ke tvarování ryzího zlata.“

Takový má být tedy náš postoj k těm, kdo nás pomlouvají, urážejí, nadávají apod. Nemáme se rozčilovat, cítit se dotčeně, nebo uraženě, bez ohledu na to, co o nás říkají. Naopak jim máme být vděční za to, že nám pomáhají zbavit se všech našich mala (nečistot) – tím je totiž samotné ego.

 

Část 1/5