25. 5. 2025

Michael James - Chvála či hanění někoho jiného je zkoumání ne-Já (1/5)

---

Pozn. překl.: Michael James se v úvodu článku odvolává na některé osobně hanlivé komentáře čitatelů jeho blogu a z toho plynoucí půtky mezi diskutujícími, které ho inspirovaly k napsání následujících řádků. Tyto dva krátké odstavce jsem nepřekládal. Obecně se text věnuje pro někoho možná překvapujícímu, ale poměrně častému jevu mezi stoupenci – a to samozřejmě nejen Bhagavána – tedy vzájemné kritiky, která se mnohdy týká zcela osobních a soukromých záležitostí někoho jiného. Jak je dále vysvětleno, tak i tohle je dílo Milosti, sloužící buď k našemu duchovnímu prospěchu, nebo naopak.

 

1. Bhagaván: „Věnujte se tomu, kvůli čemu jste sem přišli.“

Michael James: Někdo může snadno dojít k přesvědčení, že část lidí, co zde píší komentáře, si počínají jako trollové. I kdyby tomu tak bylo, tak jediným vhodným způsobem, jak s nimi jednat, je neoplácet jim stejně, ale jen je ignorovat, protože trollové dělají to, co dělají, aby šířili nesoulad a vyvolávali zpětnou reakci. Jejich úsilí vyjde naprázdno, bude-li je každý ignorovat. Jestliže jim ale každý z nás odplatí stejně, jde jim to na ruku a povzbudíme je, aby pokračovali. Ovšem i když tohle víme, přesto cítíme sklon oplácet stejně, nebo jim to vracet. Proto se musíme vážně zajímat o to, jaké máme motivy takto činit.

Jsou lidí, kteří o druhých píší pohrdavě, protože se domnívají, že je to tak správně, zvláště pokud reagují na chování či poznámku někoho jiného zde na fóru, které je určeno diskuzi nad učením Bhagavána. Když byl Bhagaván ještě v těle, i tehdy se stávalo, že si mu někteří stoupenci čas od času postěžovali na chování jiných (stoupenců, nebo návštěvníků ášramu – pozn. překl.). Ale bez ohledu na to, jak byla jejich stížnost oprávněná, Bhagaván je vždy pokáral a poukazoval na to, že spatřovat chyby v druhých je především náš nedostatek. Jinak řečeno, vždy směřoval pozornost každého, kdo si stěžoval, zpět k němu – ke stěžovateli.

Chyb druhých lidé si můžeme všímat, jen když povstaneme jako ego, takže primární chybou a kořenem všech dalších je pouze projevení naší osobnosti. A tuto chybu musíme napravit, jak říká Bhagaván ve verši 788 Guru Váčaka Kovai: „Pokud se nedržíme pevně poučky, že to, co je třeba napravit, je jen naše mysl, pak bude tato mysl stále více pošpiněna tím, že hoduje na chybách jiných.“

Tento verš nacházíme rovněž v Anubhuti Venba (sbírka prozaických textů Muruganara – pozn. překl.) jako verš 646. Muruganar zde vysvětluje, že způsob, jak očistit naši mysl, spočívá v tom, že se „…stočí do nitra“, či „…k sobě samému“. Spatřování jakýchkoli chyb u někoho jiného způsobuje, že se mysl stáčí pryč od sebe a tomu se říká anátmavičára (zkoumání ne-Já) Anátmavičára je vždy plýtvání časem a energií, jak Bhagaván často vysvětloval, zatímco stočení se k sobě samému je átmavičára, což je to jediné, co má cenu, protože věnujeme-li pozornost sobě samým, pak naše osobnost ztrácí sílu, čímž se přestáváme projevovat jako ego. S tím se přestanou projevovat i chyby, které jsme spatřovali v sobě či v jiných. (Pozn. překl.: Bhagaván v této souvislosti občas používal i výraz lókavičára, kde lóka znamená svět, tedy zkoumání, či zabývání se světem, místo Bohem.)

Podle Bhagavána je náš život zde na světě pouhý sen. Pokud druhé kritizujeme, nebo s nimi vyvoláváme spory, pak bojujeme jen s vlastními stíny. Cokoli vnímáme, je vždy jen projekce našich vlastních vásán (tužeb a sklonů). Proto rozčilovat se nebo se s někým dohadovat je stejné jako se hádat s našim vlastním odrazem v zrcadle. Dostali jsme se k Bhagavánovi proto, abychom se zabývali těmito neužitečnými činnostmi? Nepřišli jsme k němu vykořenit ego – klamné já – které je tím, kdo vidí zdánlivou existenci druhých lidí?

Bhagaván často při různých příležitostech říkal – zejména pak tehdy, když si mu lidé stěžovali na někoho jiného: „Věnujte se tomu, kvůli čemu jste sem přišli.“ A my jsme přišli na tento svět proto, abychom nalezli útočiště u Bhagavána a jeho učení, a ne abychom se zabývali spory s někým jiným, viděli na nich jejich chyby, kritizovali je, nadávali jim, nebo si na ně stěžovali. Jsme tu jen proto, abychom prováděli sebezkoumání a sebeodevzdání.

 

2. Nejsme tou osobou, kterou se nyní zdáme být. Tak nač se trápit tím, co o této osobě říkají druzí?

Jak bychom tedy měli reagovat, když nás druzí napadají a urážejí? Nesmíme tomu vůbec věnovat pozornost a rozhodně jim nesmíme jakkoli oplácet. Cítíme-li si uražení, nebo naštvaní, musíme stočit pozornost zpět k nám samým, abychom spatřili, kdo jsme – kdo je ono ego, které se cítí být dotčeno, nebo pohněváno slovy či chováním druhých lidí. Jestliže svoji pozornost soustředíme takto na sebe s dostačenou silou, uražené či dotčené ego se zklidní (zeslábne) a jeho emoce spojené s urážkou a hanbou zmizí jako nehmotné příznaky, kterými ve skutečnosti jsou.

Bhagaván stoupencům často připomínal, že ti, kteří nás napadli a zaútočili tak na naše ego, které je naším jediným opravdovým nepřítelem, máme naopak považovat za svoje přátele a blahodárce. Na druhé straně ti, co nás chválí či nějak oceňují, ve skutečnosti chválí a hodnotí nás jako ego, kterým se zdáme být. Protože tím chválí a oceňují tu bytost – ego – za kterou se mylně považujeme, musíme být ve styku s takovými lidmi opatrní a jejich chválu považovat za do jisté míry nebezpečné chování, podobně jako záludné jednání nějakého podvodníka nebo svůdnice.

Pokud to s Bhagavánovou cestou sebezkoumání a sebeodevzdání myslíme vážně, nesmíme nikoho jiného vychvalovat, nebo ho urážet a musíme se i střežit před každým sklonem tak činit, protože věnování pozornosti a přisuzování skutečnosti zdánlivým vlastnostem či dokonce chybám u jiných představuje anátmavičáru. Pokud o sobě prohlašujeme, že se věnujeme átmavičáře a opakovaně říkáme ostatním, že átmavičára představuje vše, co je třeba, a přesto současně pohrdáme druhými a kritizujeme je, což někteří činí v komentářích zde na blogu, pak jsme nejenom pokrytci, ale současně na sebe vyzrazujeme, že nás seriózní praxe átmavičáry vůbec nezajímá. Můžeme se obelhávat jak chceme, ale faktem je, že čím více se člověk zabývá zkoumáním sebe sama, tím méně se zajímá o zdánlivé vlastnosti či chyby druhých. Současně s tím se umenšuje i jeho snaha někoho chválit, nebo hanět.

Jestliže se budeme hluboce zabývat praxí sebezkoumání a sebeodevzdání, pak nejenomže nebudeme mít tendence někoho chválit či hanět, ale budeme současně lhostejní k chvále či haně druhých lidí. Bhagaván říká v 38 verši Dodatku ke 40 veršům: „Zakotví-li člověk neochvějně ve svém pravém stavu (tan nilaj), aniž by zakoušel jakýkoli rozdíl „já“ a „ti druzí“, pak kdo zde zůstane kromě něj samotného? Ať už o nás říká kdokoli, cokoli, záleží na tom? Má nějaký význam, když nás někdo chválí, nebo haní?“

Výraz „tan nilaj“, který zde Bhagaván použil, který lze přeložit jako „náš stav“, nebo „stav nás samých“, je náš pravý stav, kdy se neprojevujeme jako ego, a proto existujeme jako to, co skutečně jsme. V tomto stavu žádný rozdíl mezi námi a druhými lidmi neexistuje, protože jediné, co tu je, jsem já sám. Pro nikoho další tu není místo. Z tohoto důvodu není džňánin dotčen chválou ani hanou.

My, jako lidé na duchovní cestě, jsme ještě nepřestali existovat v podobě ega, proto z našeho pohledu druzí lidé existují. Musíme tedy správně chápat tvrzení, že druzí lidé nejsou o nic skutečnější nežli osoby viděné ve snu. Že neskuteční jsou nejenom tito lidé, ale i ta bytost, kterou se zdáme být. Proč se pak trápit tím, co někdo druhý říká o někom, za koho se mylně považujeme? Když se probudíme, trápíme se hanou, nebo se radujeme nad pochvalou, kterou jsme mohli od druhých lidí zažít ve snu? Proč si tedy v tomto snu (v našem životě – pozn. překl.) zatěžovat hlavu jakoukoli chválou, nebo urážkami od druhých lidí?

 

3. Kdo jsem já? – 19. odstavec: Ať už se lidí zdají být jakkoli špatní, nemáme je mít v nelibosti.

Pokud se neustále cítíme dotčeni či pobouřeni chováním jiných lidí, nebo tím, že nás chválí či haní, a zvláště jestli máme tendenci jim to nějak oplácet, tak je nutné si vzpomenout na to, co nás Bhagaván učí v 19. odstavci jeho díla: Kdo jsem Já a pořádně se nad tím zamyslet: „Neexistují dvě mysli – jedna dobrá a druhá zlá. Mysl je jen jedna. Dvojího druhu jsou jen vásany (sklony, touhy, tendence či popudy), a to šubha (spásné, ctnostné či dobré) a ašubha (nespásné, zlé, zhoubné či špatné). Když je mysl pod vlivem šubha vásán, pak se říká, že je to dobrá mysl. Je-li pod vlivem ašubha vásán, pak (říkáme, že) je to špatná mysl. Ale ať už se nám zdají lidé jakkoli špatní, není správné je nenávidět (nebo k nim mít averzi). Projevovat sympatie a antipatie – obojího je třeba se vzdát. Není vhodné, aby se mysl příliš zabývala světskými záležitostmi. Jak je to jen možné, tak nezasahujme do záležitostí druhých lidí. Vše, co člověk dává druhým lidem, dává sám sobě. Když si člověk tuto pravdu uvědomí, zdržel by se někdo obdarovávání?“

Napíše-li někdo pohrdavý komentář, pokud se na někoho jiného hněváme či útočíme, nebo dokonce i na sebe, pak takové chování prokazuje, že mysl je pod vlivem ašubha vásán. Stejně tak je tomu i v případě, když oplácíme stejným pohrdáním, hněvem, útokem atd. Ašubha vásány jiných lidí nemůžeme ovlivnit. Můžeme však ovlivnit ty naše. A pokud usilujeme kráčet cestou sebezkoumání a sebeodevzdání, pak se o to musíme snažit.

Šubha a ašubha – to jsou samozřejmě jen pojmové termíny. Proto lze určitou šubha vásanu považovat z jiného úhlu pohledu za ašubha vásanu. Chceme-li se stočit pozorností do nitra, hluboce se ponořit do svého Srdce a uvědomovat se tak, jak skutečně jsme, pak musíme za ašubha vásanu považovat každou, kterou táhne naši pozornost do světa. Z tohoto pohledu lze za ašubha vásany považovat všechny sympatie a antipatie. Obojí vyvstává jen tehdy, dovolíme-li naší pozornosti, aby se odklonila od nás samotných – od toho, co skutečně jsme. Proto Bhagaván říká: „Ať už se nám zdají lidé jakkoli špatní, není správné je nenávidět (nebo k nim mít averzi). Projevovat sympatie a antipatie – obojího je třeba se vzdát.“

Bhagaván končí 19. odstavec Kdo jsem Já? slovy: „Vše, co člověk dává druhým lidem, dává sám sobě. Když si člověk tuto pravdu uvědomí, zdržel by se někdo obdarovávání?“ Druhá z těchto vět naznačuje, že smyslem dávání v první větě je poskytování dobrého. Platí to ale samozřejmě i naopak pro vše zlé, co činíme druhým. Pokud tedy někomu ublížíme například nějakým slovním pohrdáním, urážením, nebo napadáním, pak nejvíce ze všeho ubližujeme sami sobě. Těmito negacemi totiž posilujeme a vyživujeme naše ašubha vásány, a dokud jsou tyto vásany silné, pak nás budou brzdit a budou nám bránit ve stočení pozornosti do nitra a ve zkoumání a odevzdanosti sebe sama. Budeme pak mít sklony někoho hanět, nadávat mu, nebo na něj útočit, když nám bude tato pravda dostatečně jasná?

Nechme ostatní být, ať už jsou pod vládou spásných či nespásných vásan. Co je nám do toho? Nechme je být, až už nás vychvalují, nebo nás urážejí. Proč bychom se o to měli starat? Jediným naším skutečným nepřítelem je ego. Pokud bychom byli ke chvále či urážkám od jiných lidí zcela lhostejní, pak by nás ani v nejmenším nedotýkaly. Pokud jsme však v nitru nějak dotčení i jen malým množstvím chvály či hany, znamená to, že jsme se ještě zcela neodevzdali.

 

Část 2/5