1. 6. 2025

Ve dnech velkého míru - Předmluva a úvod

---

Láska k bližnímu, pokání, obětování, povinnost,
jóga, pokora, rozšíření vědomí, podstata,
mír, pravda, smilování, nejvyšší stav, bezesmrtná smrt,
vědění, zřeknutí se, osvobození a blaženost,
vězte, že toto všechno jsou shodné názvy pro odloučení se od vědomí „já jsem tělo“.
Ramana Maháriši – Zjevené pravdy (Sad Vidja)

 

Předmluva

Bez ustání pátrejte po tom: „kdo jsem?“
Analyzujte celou svou osobnost.
Snažte se nalézt, kde vzniká myšlenka jáství.
Rozjímejte. Obracejte svou pozornost stále dovnitř
Jednoho dne se kolo myšlenek zvolna zastaví a tajemně se vynoří intuice.
Sledujte ji, zastavte myšlení a ona vás může dovést k cíli.

Mahárišiho „Nauka o seberealizaci“

 

Je-li nejvyšší pravda neznáma,
je studium písem neplodné,
a když je nejvyšší pravda pochopena,
stává se studium písem zbytečným.

Šrí Šankaráčárja

 

 

Většina lidí na tomto světě nevěří na duchovní hodnoty. Těm je lidská mysl vším, a to je vede k množství úvah a spekulací. Někteří se nazývají skeptiky, jiní agnostiky a jiní zase se chlubí, že jsou čistými materialisty. Pravda je nám zastřena naší vlastní nevědomostí. Nedovedeme dovést svá pátrání dostatečně daleko.

Když jsme vycvičili svůj intelekt až k určitému stupni, pociťujeme, že nemůžeme doufat v další objevy nebo pokrok. Tento postoj mysli je výsledkem studia západních filosofických systémů, které jsou z východního hlediska neplodné a nevedou nás nikam za spekulaci a dohady o pravdě.

Naopak východní filosofie, zejména indické systémy myšlení, skýtají alespoň trochu skutečné naděje vážnému zájemci na cestě k hledání pravdy. Téměř všichni staří myslitelé, světci a mudrci se vyznačovali spolehlivou praktickou cestu, jejímž sledováním bylo možné se zbavit všech pochyb a nejistot a pochopit účel a smysl života. Jejich způsob dosahování pravdy je docela vědecký. Nedogmatizují, ani si nezahrávají s pověrčivostí naší víry. Jednoduše ukují cestu a určují přesné podmínky pro její dosažení.

Konečný úspěch na této cestě závisí plně na žákově vlastním úsilí a sebepoznávání. První zřejmou podmínkou je vážná touha, neuhasitelná žízeň po vodě života. Na otázku, co je nezbytným předpokladem u žáka, Šrí Ramana Maháriši odpověděl: „Musí mít silnou a neustálou touhu osvobodit se od útrap života a dosáhnout nejvyšší duchovní blaženost. Nesmí ani jen trochu toužit po ničem jiném.“

Druhou podmínkou je neustálé úsilí, pečlivé a přesné dodržování pravidel chování a pěstování cností bezžádostivosti (vajrágja) a rozlišování (vivéka). Třetí podmínkou je hledání sadgurua, pravého učitele, který by žáka vedl správně a úspěšně k určenému cíli.

Mohu dodat, že staroindické knihy a Upanišady nám již daly nezbytné pokyny o cestě a jejích cílech. Touto vědeckou metodou nalezená pravda, jak ji sdělují staří mudrcové, je věčná a čas od času o ní musejí podat svědectví živí svědkové.

Jsou to tito mudrcové, kteří nás učili rozumným předpokladům a logickým závěrům, že pouze žijící učitel nás může učit pravdě Upanišad, ne Upanišady samy, neboť ty jsou pouhými slovy a ničím víc, zatímco živý učitel je vtělením pravdy, kterou hledáme.

Zdá se, že Mouni Sádhu, autor knihy Ve dnech velkého míru, vydané v neanglických verzích pod názvem Na cestě Šrí Ramana Mahárišiho, splňuje všechny tyto podmínky, jak jen to je po lidské stránce možné. Velmi opravdově sledoval několik způsobů poznání Boha, podle různých škol jógy, okultismu a mystiky, a nakonec přišel ke svému největšímu učiteli a guruovi, vznešenému Šrí Ramanovi Mahárišimu, který shledav ho dobře vybaveným potřebnými vlastnostmi, výše jmenovanými, poskytl mu svou milost, vymýtil jeho pocit jáství, jak to autor sám uvádí, a konečně mu pomohl a dovedl ho k „objevení“ jeho vlastní věčné a trvalé podstaty.

Z našeho hlediska existují dva druhy racionální víry ve skutečnosti duchovního života.

1. Nepřímá víra, kterou můžeme mít z poznatků a úsudků těch neohrožených hledačů pravdy, kteří měli odvahu, vytrvalost a železnou vůli, aby se probojovali trnitou cestou sebeuskutečnění a jejichž slovům a osobní integritě můžeme, vzhledem k jejich předchozí kvalifikaci, důvěřovat.

2. Víra, pramenící z přímé zkušenosti, kterou nikdo nemůže popírat ani o ní pochybovat.

Kniha Mouni Sádhua slouží jako vzácný důkaz nepřímé víry, kterou můžeme sami zblízka a podrobně zkoumat a o níž se můžeme sami přesvědčit. Pečlivý a přesný autor sděluje téměř nepopsatelné vnitřní zkušenosti tak důvěryhodně, přesně a lidsky, jak je to jen možné. Záleží na nás, zda je využijeme až k mezím našich možností.

Pobádán smyslem nesobecké služby a touhou rozdělit se s ostatními o své zkušenosti a své přesvědčení pocházející z přímého poznání, vtělil své myšlenky a pocity do podoby této strhující, stále inspirující a vysoce poučné knihy. Vážný čtenář v ní najde nejen zprávu o někom, kdo opustil břeh světa klamu, ale i dostatek látky pro přemýšlení a inspiraci.

 

Dr. M. Hafiz Syed, červen 1953

 

Úvod k prvnímu vydání (Mouni Sádhu)

 Svou návštěvu u jednoho z posledních velkých rišiů (mudrců) Indie, známého v posledních čtyřiceti letech jako Šrí Ramana Maháriši, jsem plánoval před čtyřmi roky. Ale poválečné poměry nebyly příznivé cestám do zahraničí, zvláště ne tam, kde se muselo cestovat lodí místo letadlem.

Přece však jsem se dostal do ášramu včas. Vzdor vážné nemoci mudrce, kdy každý poznával, že bude muset brzy opustit tento svět, ve kterém žil přes sedmdesát let, bylo stejně snadné se mu přiblížit, a dokonce i mu klást otázky, jako dříve.

Ale vcelku návštěvníci ani tak netoužili mu klást otázky, jako být v jeho bezprostřední blízkosti. Nauky Mahárišiho byly jím vysvětleny v několika krátkých pracích a mnoho promluv bylo pečlivě zaznamenáno a vydáno jeho žáky. Proto bylo Mahárišiho učení dosažitelné ke studiu a lidé je zpravidla četli dříve, než přišli do ášramu. Ale slyšet to, co už bylo známé, nebylo největším přáním těch, kteří přicházeli z mnoha různých částí světa.

Byla to přítomnost svatého muže, která přitahovala, jako mocný neviditelný magnet ty, kteří byli natolik šťastní, aby k němu řízením osudu nalezli cestu.

Tento deník byl psán nepravidelně. Pouze jsem se snažil dělat si poznámky krátkými větami na útržcích papíru, na noze bez nadpisu a bez data, neboť se mi tak nějak zdálo, že v tomto zvláštním koutku světa čas přestal existovat. Prostě jsem zapisoval, bez zvláštního plánu, své duchovní zážitky, nálady a stavy mysli tak, jak přicházely den po dni, ve kterých jsem sedal u nohou mistra.

Ze svých předešlých „poutí za pravdou“ jsem si přinesl slušné množství myšlenkového balastu v podobě různých okultních teorií a zlomků nauk jiných mistrů. To je důvod proč, když jsem se snažil vyjádřit slovy nové a nadsmyslové zážitky, které jsem měl v přítomnosti Mahárišiho, dával jsem jim podobu určitých, již hotových myšlenkových forem i celých vět.

Žádná lidská slova nemohou nikdy vyjádřit to, co nazýváme pravdou, duchem nebo Bohem. Přesto však ti, kteří šli cestou před námi, zanechali nám stopy svých zkušeností ve svatých písmech všech náboženství světa. Najdeme v nich slova takové síly a krásy, že jakýkoliv pokus najít lepší vyjádření pro to, co je beztvaré, je zbytečný a marný. Slova velkých učitelů a vůdců lidstva jsou proudy síly a světla. Není divu, že každá bytost, nalézající se v přítomnosti jednoho z nich vstupuje, i když třeba jen podvědomě, do tohoto proudu.

Často po rozjímání v Máhárišiho přítomnosti se mi vybavovaly krátké klasické citáty, jako duchovní axiomy. Některé z nich jsem použil jako motta ve svém deníku a za názvy kapitol v této knize, neboť pro mne měly mnohem větší význam než jen jako pouhá slova.

Nepokusil jsem se zaznamenat učení Mahárišiho, neboť to lze nalézt v mnoha knihách. Chtěl jsem podat zprávu o tom, co ony neobsahují, a sice skutečné zážitky člověka, který chce vědět, co znamená přítomnost velkého mudrce a jak působí. Četl jsem tolik knih žáků, popisujících vlastnosti a nauky svých mistrů, že jsem alespoň teoreticky věděl, co mám očekávat v přítomnosti jednoho z nich. Ale všechny teorie, všechny vyčtené vědomosti se vypařily, když jsem mu stál tváří v tvář. Staly se zbytečnými, jako složitý západní oblek s límečkem a vázankou v nemilosrdném horku této části Indie.

Mezi mnoha Mahárišiho žáky, nyní rozsetými po celém světě, jsou Indové nejpočetnější. Je zřejmé proč. Tolik let byli nejblíže světlu, měli nejvíce příležitosti přijít do styku s mudrcem a pochopit jeho nauku. Mnozí z nich jsou skutečně pokročilí. Mnozí z nich mají vznešené a důležité duchovní zkušenosti. Ale tito naši bratři, indičtí jogíni, neradi hovoří, a ještě méně rádi píší o svých nejvyšších vzletech. Namísto toho raději popisují cesty, vedoucí k těmto mystickým zážitkům. Bezpochyby mají dobré důvody pro tento postoj. Věří především, že cokoliv mohou říci, bylo již řečeno mistrem, a že to nikdo nemůže učinit lépe než on. A dále, Indové mají neomezenou důvěru v příkazy Nejvyššího. Pevně důvěřují, že On plně odpovídá za to, co stvořil. S takovým názorem necítí žádnou potřebu za pozvednutí a zlepšení tohoto světa. Lidé západu mají naopak vrozenou potřebu podílet se o své vlastní objevy a zkušenosti s druhými, cítí-li, že jim to může být užitečné. Proto píší.

Soudím, že jak Indové, tak i lidé západu mají do určité míry pravdu ve svých názorech, pouze úlohy a „poslání“ obou jsou různé.

 

Úvod ke druhému vydání (Mouni Sádhu)

 První vydání této knihy vyšlo v říjnu 1952 pod názvem „Ve dnech velkého míru… Listy z deníku z Indie“. Podle rady mnoha přátelsky smýšlejících osob a mnoha příznivých posudků znalců z Indie i ze západu, jsem se rozhodl rozšířit opravené vydání o některé dodatečné kapitoly, založené na mých starých denících a změnit podtitul.

Při vyjadřování svých zkušeností jsem považoval za nejlepší používat co nejjednodušší formu bez technických a klasických jógových termínů, jež by mohly mást čtenáře, který s nimi není obeznámen. Při sdělování duchovních poznatků je třeba vyhnout se přetěžování mysli, neboť to odvádí pozornost a brání vstřebání vlastního poselství.

Kromě slov Šrí Mahárišiho, pronesených v mé přítomnosti, jsem použil citátů z knih o jeho učení, které jím byly revidovány a uznány. Jsou to:

Seberealizace. Život a nauka Šrí Mahárišiho, od B.V. Narasimha Svámího, 3. vyd. 1936

Mahá Jóga od Who, 3. vyd. 1947

Mahárišiho evangelium, 4. vyd. 1946

Pět hymnů ke Šrí Arunáčale, od Šrí Mahárišiho, 3. vyd. 1946

Duchovní pokyny a Kdo jsem já?, dvě malé knížky vybrané z učení mudrce jeho ranými žáky v letech 1900 až1902.

Potom, co Šrí Maháriši opustil své tělo 14. dubna 1950, objevily se některé „nové“ interpretace s citáty z jeho výroků v knihách, napsaných bývalými obyvateli ášramu. Mohou být správné, ale já se raději omezuji na již uvedené spisy, schválené mistrem samým. Podal jsem čtenáři zprávu o tom, co jsem sám zažil a nesu plnou odpovědnost za správnost toho, co jsem napsal.

Nauka mudrcova, procházející vědomím každého z žáků, se musí lišit podle stupně jejich vývoje, úsilí a praxe. Nauka sama je tak jednoduchá, že nemohou být žádné velké rozdíly v zásadních otázkách, ale jednotlivé výklady se mohou lišit v méně významných bodech. Nejlepší výklad je ten, který vzniká v srdci žáka působením (vlivem) milosti mistra.

Pravé poznání nepřichází ze žádného rozumového studia, ani není účelem přitáhnout někoho k sledování „Přímé stezky“ přesností mudrcova životopisu.

Na počátku tohoto století pravil jeden západní učitel: „Ten, kdo opustí tuto zemi duchovně slepý, zůstane takovým i po smrti.“ To znamená, že skutečnost opuštění těla nepřináší sama o sobě duchovní osvícení. Šrí Maháriši často zdůrazňoval potřebu dosáhnout uskutečnění zde a nyní, a že žádný duchovní učitel nikdy druhému neprotiřečí. Světci i jogíni poznávají naléhavost problémů a neoddalují je do nějakých budoucích, neznámých stavů.

Neboť uskutečnění není ničím jiným než pozvednutím našeho vědomí k úrovni skutečnosti duchovního Já, což znamená překonání tak zvaného „normálního“ vědomí mozku-mysli neboli ega, a nevyhnutelně musí být provázeno některou formou nadvědomí čili samádhi. Tyto extatické zážitky jsou nutné dříve, než může být dosaženo konečné, trvalé sahadža samádhi. Na západě se toto samádhi někdy nazývá zasvěcením.

Když byl Šrí Maháriši dotázán, proč neprocházel ve svém životě těmito zasvěceními, ale takřka bezprostředně dosáhl sahadža samádhi, odpověděl, že ten, kdo dosáhl vrcholku, musil již projít všemi předchozími zasvěceními v minulém životě.

Tak můžeme přijmout skutečnost, že tyto duchovní zkušenosti jsou nutné dříve, než lze dosáhnout stavu osvobození – džívánmukty – duchovního mistra. Termíny mají shodný význam.

Proto musí každý z nás projít stejnými zážitky, které se liší jen na nejnižší úrovni, podle individuálních rozdílů. Samo poznání, že druzí jimi také procházeli, už samo o sobě může dodávat odvahu budoucím žákům poznání pravdy o sobě.

A to je jediný důvod k vydání této knihy. Na otázku: „Co vám daly tyto zkušenosti?“ je jediná odpověď vyjádřitelná slovy: „Naprostou jistotu, že cesta existuje, že cíl je dosažitelný, a že jedině mistr nás k němu může dovést.“

Byly také dotazy: „Co se stane s žákem potom, když je odloučen od mistrovy hmotné podoby?“

Vše, co mohu říci je, že spojení s mistrem není nikdy přerušeno. Tajemným způsobem vede své následovníky stále. Někteří zjistí, že jejich pokrok je rychlejší potom, co mistr opustil tělo, než když ještě mohli být v jeho fyzické přítomnosti.

Mistr žehná semenu, které do nás zasel, a čas dokoná zbytek, podle toho, jak je žák hoden jeho Milosti.

Zde je důvod pro zdánlivě divnou skutečnost, že mistr často posílá své žáky ven do světa, pryč z ášramu, aby jejich pokrok mohl být dokončen venku.

Potom, co rostlina vzešla ve skleníku, bývá vysazována na volný vzduch. Ale slunce, které na ni svítí, je stále totéž.

 

Vyjadřuji své srdečné díky slečně Moně D. Lucasové z. Melbourne a Geraldu J. Yorkovi z Londýna, jejichž neocenitelná spolupráce mi pomohla vylepšit text tohoto vydání.

 

Další přeložené kapitoly