27. 10. 2025

Ve dnech velkého míru - 9. - Moje cesta k Mahárišimu

---

Není zpravidla dobré zabývat se minulostí tam, kde se dotýká vlastní osobnosti, ale když jsem prohlížel svůj současný deník, napadlo mě: „Než jsem potkal Mahárišiho, proč jsem si myslel, že jsou všechny mé dřívější zkušenosti v okultismu k ničemu?“

V 25 letech upoutala moji pozornost theosofie. Její jasné a logické teorie těšily můj rozum, zejména bezvadný sloh A. Besantové a C. W. Leadbeatera. Nějaký čas jsem si s oběma dopisoval. Dále nemohu zanedbat vznešený idealismus prvého předsedy Teosofické společnosti plukovníka Olcotta a tajemnou a mocnou osobnost paní Blavatské. Mimo teorií byly zde i návody k rozvinutí nadpřirozených schopností. Začal jsem cvičit soustředění a rozjímání podle tehdy nové knížky Ernesta Wooda. Po několika letech zcela neplodného úsilí začalo mé nadšení opadávat. Cvičení se neukázala příliš účinnými. Mezi teosofy jsem nenalezl nikoho, kdo by něco skutečně znal a dovedl mi poradit něco, co nebylo v knihách. Jejich mistři nebyli dosažitelní a vypadalo to spíš, že se jedná o mýtus. Zjistil jsem, že pouze paní Blavatská a pluk. Olcott měli výsadu stýkat se s nimi v jakési fyzické podobě. Na můj dotaz mi A. Besantová v roce 1926 napsala: „Je pravda, že po smrti pluk. Olcotta v roce 1907 přerušili mistři své přímé vedení Teosofické společnosti, ale nedávno, v roce 1925, se ho znovu ujali.“

Zpočátku mě rozvinutí nadpřirozených schopností lákalo. Dráždilo moji zvědavost. Později jsem zjistil, že protože jsou založeny na proměnlivém hmotném bytí, jsou podřízeny proudům mysli a jsou proto slepou uličkou – mimo nejvyšší cíl.

Pak přišlo studium hermetismu, který je založen na staré egyptské tradici a používá symbolismu tarotu jako jedné z hlavních pomůcek. Jelikož jsem matematicky založen, upoutal vztah mezi čísly a tarokovými kartami mou pozornost. Eliphas Lévi a Dr. Papus se stali dočasně mými duchovními vůdci. Byl jsem upoután zvláštním způsobem tvoření nových myšlenek a představ pomocí balíčku tarokových karet. Přednášel jsem veřejně členům různých okultních společností. Těšilo mě vidět pozorné tváře mých posluchačů, pozorně sledujících mé vývody a výpočty provázené kresbami na černé tabuli, stojící za mou židlí.

Pak přišel další posun – příští přednáška byla věnována starověké kabale. Když jsem končil, byla tabule pokryta hebrejskými písmeny, mystickými trojúhelníky a kresbami. Přednáška končila hlasitým potleskem.

Mezi posluchači jsem uviděl přítele pensionovaného generála. Byl tenkrát předsedou metafyzické společnosti a byl to velmi srdečný člověk. Po přednášce mi řekl: „Vaše přednášky jsou velice zajímavé a sál je vždy plný. Skutečnost, že publikum zřejmě nechápe ani desetinu přednášky vůbec nevadí, aby měly úspěch.“ Tato slova mi dala mnoho látky k přemýšlení a výsledkem bylo, že jsem přestal veřejně přednášet. Poznal jsem, že devadesát devět procent lidí si přicházelo pouze poslechnout něco tajemného, čím by si zpestřili život.

Moje činnost s hermetickým okultismem skončila po provedení magického obřadu podle návodu Eliphase Léviho a Dr. Papuse. Tři lidé jsme se na ni připravovali dvacet jedna dní. Pro akci byla zvolena věž téměř zříceného hradu v zapadlé končině. Výsledky byly chudé v porovnání s časem a prací, kterou celá věc zabrala. Podařilo se nám, pravda, vyvolat některá zjevení (duchů nebo elementálů) v kouři kadidla a určitých sušených bylin, také nějaké zvukové úkazy a vůně. Ale já jsem byl zklamán. Výsledky nebylo možno vědecky hodnotit a nemohly sloužit jako podklad k nějakým závěrům. I dojmy jsme měli každý jiné. Postupně jsem se obřadné magie úplně vzdal.

Mým dalším studiem byla velmi zajímavá kniha Dr. Brendler Prachta, německého okultisty. Jeho metoda byla přesná a jasná. Doporučoval mnoho cenných cvičení vedoucích ke kontrole myšlení a následkem toho i celé osobnosti. Jejich cílem bylo dosažení síly a schopnosti:

1. Soustředit mysl na jedinou věc bez odbočování a mezer.

2. Libovolně zastavit celý pochod myšlení na deset minut.

Bylo v ní ovšem mnoho jiných návodů, které zde nemohu popisovat. Dost podivně předpokládal, že je možné dosáhnout stupně „mladší mistr“ během šesti měsíců. Já však strávil mnohem více času, abych získal oba druhy soustředění na pouhé tři minuty.

Období hermetismu, magie a Dr. Brandler Prachta minulo. Navštívil jsem Francii. V Paříži byl hlavní stan Společnosti pro duchovní přátelství (Amitiés Spirituelles) Francie, založené Paulen Sédirem, po dvacet let známým okultistou a mystikem. Jeho nejtajemnější kniha Zasvěcení na mne učinila dobrý dojem. Psal prostě o svém mistru a svých osobních zážitcích s Mistrem mistrů, jehož pravé jméno se nikdy neodvážil vyslovit. Tato polo tajná organizace zastávala nejvznešenější a nejčistší myšlenky, které jsem znal. Ale tou dobou (1935) byl Paul Sédir již třináct let mrtev. Hledal jsem proto „Velkého mistra“ o kterém psal, ale nepodařilo se mi se s ním setkat. Nakonec jsem našel několik starých členů, kteří znali Sédira, a kteří mi snad mohli ukázat cestu. Byla to těžká úloha, neboť západní mistři úmyslně provádějí jinou politiku než jejich východní bratři. Zůstávají raději zcela neznámi všem, mimo své pravé žáky, a jejich požadavky na úroveň žáků jsou velmi vysoké. Je mimořádně obtížné přijít do styku s těmito velkými bytostmi a slib mlčenlivosti musí být dodržován po celý život. Nemohu proto říci nic více.

Jeden raný zážitek může stát za zmínku. V našem městě žil biskup, kterého lidé považovali za světce. Byl pravým asketou. Lidé všech věr ho přicházeli požádat o požehnání, které prý bylo velice účinné. Když mi bylo devatenáct, musel jsem přerušit vysokoškolské studium a narukovat, neboť byla tenkrát první světová válka. Má matka byla nadšenou theosofkou a měla jemný náboženský cit. Ale já jsem se zajímal jen o sport a studium, jak bylo v mém věku přirozené. Jednoho dne mi matka řekla: „Hochu, jdeš do války. Nevím, zda mi Všemohoucí dopřeje, tě zase spatřit. Zítra bych tě chtěla zavést k našemu svatému biskupu. On ti dá svá požehnání.“

I když se mi nechtělo, nedovedl jsem matce odepřít. A tak nás druhý den odpoledne zavedl kněz do prosté místnosti, vybavené pouze židlemi a křížem na stěně. Biskup vstoupil. Viděl jsem hubeného čtyřicátníka v jednoduchém mnišském obleku. Jeho ruce byly sepnuty na prsou a hlava poněkud skloněna. Zvláštní voskový obličej byl orámován dlouhými černými vlasy, padajícími až na ramena. Když jsem přišel blíže, mohl jsem vidět jeho oči, tmavé a naplněné zvláštním, jemným světlem. Tak se lišily od očí jiných lidí, že jsem byl překvapen jejich tajuplným výrazem míru, síly a moudrosti. Naštěstí jsem se zdržel jakéhokoliv obvyklého pozdravu. Zdálo se, jako bych nemohl promluvit. Ale biskup se mile usmál a tichým hlasem řekl: „Dobře, mladý muži, že jste přišel.“ Potom zvedl ruce nad moji hlavu a udělal široké znamení kříže. Samovolně jsem políbil jeho hubenou ruku. To bylo vše. Když jsem odcházel, zaslechl jsem ještě slova, řečená mé matce, která byla ještě u něj: „Jděte v pokoji. Vše s hochem dopadne dobře.“

Připomněl jsem si tento okamžik znovu, když jsem seděl poprvé u nohou Mahárišiho, brzy po mém příjezdu do ášramu. Také jsem se jako ve snu upamatoval na to, že křestní jméno tohoto biskupa bylo stejné, jako onoho neznámého mistra, kterého jsem se snažil po letech nalézt v Paříži.

Brzy po mé návštěvě ve Francii mě rodinný život a později i druhá světová válka přivedly do období temna. Zapomněl jsem na všechno své dřívější úsilí. Až teprve na jaře roku 1945 mi půjčila jedna starší dáma, se kterou jsem se občas bavil o theosofii, knihu Paula Bruntona: Tajnosti indické. Doslova mě přinutila ji přijmout, neboť jsem o ni neměl nejmenší zájem. Poslední dvě kapitoly, v nichž autor popisuje svou návštěvu u Mahárišiho, rozhodly. Konečně jsem našel svého pravého mistra.

Tato jistota vyvstala sama sebou a nepřipouštěla pochyb. Poznal jsem, proč všechno mé dosavadní úsilí bylo marné. Okultní cesty, o kterých jsem se doposud zmiňoval, byly jen slepými uličkami. Mohly trochu pomoci, ale neznaly konečný cíl. Proto byly nutně neúspěšné. Jejich cvičení, soustřeďování a ovládání dechu spotřebovávala pouze čas a energii. Zahalovaly cíl, který jsem v jejich stínu nemohl vidět.

Na cestě vytýčené velkým mudrcem je cíl viditelný od prvního kroku. Je zduchovněním člověka. Síla ducha je bezmezná. Nyní mi bylo jasné, proč vičára (sebezkoumání) může nahradit časově náročný nácvik okultních nauk. O to vše jsem již dříve usiloval: soustředění, rozjímání, kontrolu dechu i těla, jasné zření skutečnosti, mír a blaženost vše to mi nyní přišlo samo od sebe, jako když zralé ovoce padá se stromu.

Potom jsem začal pracovat s vičárou, jak bude popsáno později v kapitole 14. První kroky jsou vždy nejtěžší. Nyní se mohu smát potížím, se kterými jsem se setkával, když jsem vstoupil na přímou stezku, ale tenkrát to byla téměř životní zkouška. A není divu, neboť celý vnitřní svět člověka se musí změnit a jeho mysl musí být ovládnuta. Neštěstí bylo v tom, že jsem věděl, že se to musí stát, ale nevěděl jsem „komu“ se má můj dřívější „pán“ – mysl – vzdát. Když jsem se pokusil odstranit ze svého vědomí myslící proces, zbyla v něm prázdnota. Tato prázdnota nebyla příjemná a často i vzbuzovala obavy. Měl jsem podobný pocit jako horolezec, který vystupuje na vysokou horu a cítí, že nemá dost vzduchu na dýchání a dusí se. Proto jsem se rozhodl, že potřebuji lepší podmínky a více příležitosti pro rozjímání a vičáru.

Dlouho předtím jsem věděl, že myslíme-li na něco silně několik dnů za sebou ve stejnou dobu, zjistíme, že se naše mysl k tomu ve stejnou dobu vrací. To usnadňuje a zintenzivňuje rozjímání a ušetří mnoho úsilí. Rozhodl jsem se využít tohoto prostředku a současně nalézt příznivější prostředí pro cvičení.

V Paříži jsem měl přítele, římskokatolického kněze, vzdělaného staršího pána, se kterým jsem si občas dopisoval, který věděl o mých zájmech, a který se nikdy nepokoušel mne od nich zrazovat. Napsal jsem mu, že bych chtěl nalézt útulek na několik měsíců, ve kterém bych mohl v klidu rozjímat. Vlídně mi doporučil svůj vlastní klášter. Napsal, že kdokoliv, kdo je římským katolíkem a cítí potřebu duchovního soustředění, může na čas přijít, účastnit se prostého klášterního života a prospívat podle svých schopností. Intenzivně jsem cítil, že to je to pravé.

V několika týdnech jsem si uspořádal své záležitosti, byl představen převoru a přijat jako dočasný host. Ze své strany jsem nebyl k ničemu vázán a sám jsem řekl, že za několik měsíců hodlám opustit Evropu a usadit se v zemi na jižní polokouli. Ale bylo mi sděleno, že otec N., můj přítel, již uvedl všechny podrobnosti o mně a že je vše v pořádku.

Byl mi přidělen příjemný pokoj v mohutné budově, která byla klášterem v srdci Paříže. Jiný kněz mne navštívil a ptal se mne, jaké knihy bych chtěl na čtení. Velmi zdvořile mi doporučil Následování Krista od Tomáše Kempenského. Byl velmi potěšen, když jsem mu řekl, že právě o tuto knihu jsem ho chtěl požádat. Náhodou ji měl s sebou v kapse tuniky.

První týdny jsem byl ponechán zcela sám sobě. Podle svého plánu jsem se zapojil do prostého života kláštera a zjistil, že je to přesně ono. Ráno před snídaní jsem šel na galerii v prvním patře kaple. Vedla kolem celé prostory chrámu a byly tam židle a mnoho malých oltářů, u kterých sloužili kněží mše každé ráno. Později jsem navštěvoval toto tiché a klidné místo kdykoliv jsem chtěl rozjímat. Po snídani jsem studoval ve svém pokoji vše, co jsem měl jako zvláštní plán dne. Po obědě jsem šel občas na procházku a prohlížel si četné pamětihodnosti města.

K tomu jsem cvičil ovládání mysli uprostřed horečného shonu velkoměsta. Vysvětlení použité metody je uvedeno v kapitole 14.

Často jsem až do tmy seděl v zešeřelé galerii kaple, pohroužen v rozjímání. Jeden z kněží, člen správy kláštera, který mě vídal sedat dlouhé hodiny bez hnutí, mě jednou navštívil v mém pokoji a ptal se mě, zda tak dlouhé a intenzivní rozjímání nemůže narušit mé zdraví. Naše tělo je křehký nástroj, říkal ten dobrý starý muž, a když ho poraníme, naše schopnost sloužit Pánu se tím sníží. Ovšemže jsem ho ujistil, že vím, co dělám a kolik mé tělo může vydržet, ale upřímně jsem mu poděkoval za jeho zájem a jeho starostlivost o mě.

Navštívil jsem všechna oddělení této velké obce, oddělené od vnějšího světa vysokými zdmi. Mluvil jsem s kuchaři a sluhy, se zahradníky a krejčími. Všichni byli řádoví bratři a každý měl svou práci. Ráno ministrovali kněžím při mši a během dne přerušovali práci v určené doby ke krátkým modlitbám.

Byli to většinou prostí lidé, zbožní a přátelští, kteří zde trávili své životy od mládí. Občas byli překládáni do jiných klášterů na venkově. Přijímali cokoliv bez otázek. Zde jsem pochopil smysl zřeknutí se vlastní vůle a jeho význam v duchovním pokroku. Je to jiná forma zničení starého nepřítele – ega. Tato forma a metoda je nejlepší pro prosté a méně vzdělané lidi, z jejichž kruhů pochází většina bratří katolických mnišských řádů. Když jsem se jich ptal, čemu dávají přednost modlitbám, nebo práci pro obec, řekli mi prostě, že jejich práce je pouze jinou formou modlitby.

Po třech letech jsem v Indii dostal brožuru napsanou slavným indickým světcem a jogínem, velice vzdělaným mužem, který měl svůj vlastní ášram v Himalájích. Její název byl: Práce je bohoslužbou. Věnujte ji Bohu.

Nyní jsem mohl pochopit neviditelné pouto, které spojuje všechny lidi usilující o kontakt s Bohem. Pomalu jsem zde, v jednom z duchovních center západu pochopil, proč nepociťuji žádnou disharmonii, když sleduji cestu založenou na východních metodách v chrámu, zasvěceném jinému velkému učiteli, ke kterému jsem vždy cítil nejhlubší obdiv a lásku.

Touto dobou jsem přišel do styku s hlavou Rámakrišnovy misie v Paříži, s význačným svámím S., na kterého mě doporučil ášram Šrí Mahárišiho. Byl stále velmi zaměstnaný, ale když jsem mu ukázal dopis z Tiruvannamalai, okamžitě mi poskytl rozhovor.

Během řeči mi řekl: „Šrí Maháriši je vaším duchovním vůdcem, vaším guruem. Žádejte ho o pomoc bude vám poskytnuta.“

Také, když mi vysvětloval způsob úniku z určitých vnitřních potíží, se kterými jsem se mu svěřil, poradil mi krátkou mantru, která by mě spojila s velkým mudrcem, kterého jsem ovšem tenkrát ještě osobně neznal. Bylo to opakování: „Óm, Ramana, óm“.

 

Měsíce plynuly a moje vičára byla pevně zakotvena, ale ještě to nebyla ona živá vičára, přeměňující celého člověka, jak se sto později v Jižní Americe stalo. Ale ani ta nebyla srovnatelná se světlem, které mě osvítilo, když jsem byl v přítomnosti Mahárišiho. A tak říkám, že tato velká bytost, která nám dala tento úžasný nástroj v podobě vhodné pro naši dobu – sebedotazování čili vičáru – se stává naším milovaným mistrem a Pánem našich životů. Maháriši se již ponořil do nekonečného oceánu života, který je univerzální skutečností, duchem a čistým bytím.

Co víc by mohlo být konečným cílem nás všech, vás i mě, kteří jsme jen potůčky, hledajícími jediný oceán – náš věčný, blažený domov?

 

Další přeložené kapitoly