26. 9. 2025
Ve dnech velkého míru - 8. - Láska
autorem překladu je pravděpodobně Jiří Vacek
„V mém nemilujícím nitru jsi vznítil vášeň k sobě, proto mne neopouštěj, ó Ramano – Arunáčalo!“
parafráze Mahárišiho hymnu
O třicet let později v daleké Indii seděl poutník pod bambusovou střechou ášramu, v starobylém místě, zvaném Tiruvannamalai. Byl to ten samý člověk, který v mládí pozoroval temnou noční oblohu a hledal padající hvězdy, aby mu prozradily budoucí osud. Uplynulo mnoho let. Změnila se spousta životních okolností, zrovna tak jako prošly změnami hranice států. Některé zanikly a jiné naopak vznikly v mohutných vzedmutích dvou velkých válek. A přece, navzdory utrpení a zpustošení nevyřešil svět ani jeden z hlavních problémů, nepochopil žádnou z příčin těchto dvou hrozných katastrof. Stín nové katastrofy visel nad obyvateli této nešťastné planety, která podle posvátných hinduistických knih prochází kalijugou neboli temným obdobím nejhlubšího ponoření do hmoty.
Ale v Mahárišiho ášramu nebylo z toho nic cítit. Zde vládla zcela odlišná atmosféra. Žádné hrubé, násilné nebo surové složky vnějšího světa sem neměly přístup.
Dřívější mladý snílek seděl nyní u nohou bytosti, která rozřešila všechny lidské problémy. Díval se zpět na všechna minulá léta svého života a snažil se o celkovou bilanci. Zkoumal význam svého cíle a vážil hodnotu svých dřívějších zkušeností. A před ním se otevíraly nové obzory. Stíny starých připoutaností a tzv. lásek rychle přecházely před jeho zrakem a mizely navždy, neschopné odolat ohnivé zkoušce tiché mistrovy přítomnosti. Jak směšné se nyní zdálo jeho dřívější úsilí nalézt souzvuk v prostředí, kde lidské úsilí směřovalo tak odlišným směrem od jeho vlastního, uprostřed střetávání sobeckých zájmů a sklonů a neustálého snažení využít druhé pro vlastní prospěch a potěšení.
Tragická komedie světské lásky se nyní objevila ve vší své nepěkné nahotě před soudem jeho vědomí.
Z druhé strany vstupoval do chrámu jeho duše, právě vyklizeného podvodníky, nový obraz – zářivý ideál, neporušitelný, čistý, bez poskvrny sobectví, skvoucí se duchovní krásou a nezávislý na všech pomíjivých hmotných tvarech. Zde již nebyla možnost zklamání, střetů a nepochopení.
Je to až teprve teď, kdy poutník chápe význam svého vlastního přání, jehož splnění bylo přislíbeno na jaře jeho života padající hvězdou. Přijal tento příslib bez výhrad, věda, že jeho splnění bylo bodem obratu v jeho životě. Viděl jasněji, že nová cesta vede do nekonečna. Ale nyní se již ničeho nebál. Nekonečný je život, a vše, co je konečné, je pod vládou smrti.
Maháriši má zvláštní způsob vzbudit ve všech srdcích lásku, která se pak obrací k jeho osobě. Tento cit pozvedá jeho žáky, nepředvídatelně pozvedá úroveň jejich života a umožňuje jim dotýkat se nejčistších forem této síly energie, která je snad stvořitelem světa. Láska a oddanost k světci nemají žádnou z nehezkých vlastností obyčejné lásky, jako žárlivost, vlastnická touha, výlučnost, ovlivnění vnějším zjevem, nejistota a klamnost a konečně, ale ne v poslední řadě, bolest z odloučení od předmětu lásky. Zde láska – oddanost k mistru nevyžaduje ničeho zpět. Vyžaduje pouze milost úplného odevzdání se mistrovi, aby bylo možné se sjednotit s dokonalým a vše pronikajícím objektem.
Ten, kdo pozná pravou velikost mistrovu, rozumí, že musí odložit svou osobnost a přestat ji považovat za základ své existence. Musí překonat hranice myšlenkově citového já, chce-li dosáhnout jednoty s předmětem své lásky, a to znamená cosi zcela odlišného od obvyklého významu těchto slov. Může poznat skutečnou krásu mistrovu teprve po vstupu do království mistrova Já. To, co z něj vidíme na hmotné úrovni, je pouhým stínem toho, jaký skutečně je. Ale ti, kdož byli v jeho přítomnosti, vědí, jak i toto zrcadlení je mocné.
Byl jeden truchlivý večer v ášramu. Stav Mahárišiho zdraví se náhle zhoršil a na první pohled bylo možné pozorovat v jeho tváři únavu a slabost celého těla. Během obvyklé recitace Véd klesala jeho hlava bezmocně níže a níže, i když se se zjevným úsilím snažil znovu a znovu udržet obvyklou rozjímavou pozici. Přesně před šestou hodinou, kdy chrámová síň byla téměř prázdná, mimo malé skupiny jeho nejbližších pečovatelů a žáků, uviděli jsme náhle velké krvavé skvrny na obvazu na jeho ruce i na polštáři pod ní. Mladí indičtí pečovatelé se zděsili. Jeden běžel pro poblíž sídlícího lékaře, který denně převazoval ránu v malé ošetřovně ášramu.
Mrtvé ticho padlo na všechny. Některé ženy plakaly, tváře mužů byly vážné a hluboce znepokojené. Ale Maháriši sám se zdál být k tomu všemu zcela lhostejný. Díval se na svou ruku se zvláštním výrazem, jako kdyby rozjímal o věci mu zcela cizí, nebo o něčem, co s ním nemá žádnou spojitost. Potom svým zvláštně jemným gestem ukázal na potřísněný polštář a usmál se, téměř jako by nás chtěl prosit za prominutí za rozruch. To bylo všechno. To, co lidé okolo něho cítili, jakoby ledový dech smrti, na něj nepůsobilo.
Všichni, kdo jsme tehdy seděli u jeho nohou, jsme byli sjednoceni stejným spontánním impulsem a v této tragické chvíli jsme si dokonale rozuměli, aniž bychom potřebovali slova nebo dokonce pohledy. Každý z nás by rád dal všechnu svou krev výměnou za tu, kterou mistr ztratil, jen kdyby tím bylo možné odvrátit hrozící katastrofu. Doktor přiběhl, sotva dýchal, byl to už starší indický pán, vypadající spíše jako Malajec. Začal obvazovat ruku a vybízel Mahárišiho, aby vzhledem k této události, která mohla znamenat obrat k horšímu, opustil síň dříve než obvykle. Ale světec svým typickým jemným gestem odmítl. Díval se na lidi shromážděné okolo něho, a jeho tvář ozářil ještě jeden báječný úsměv. Dalo by se říci, že si přál vynahradit nám úzkost, kterou zřel v našich srdcích, a která, jak jsme byli přesvědčeni, byla otevřena jeho zraku.
Nikdy jsem neviděl a už jistě nikdy neuvidím na žádné jiné tváři tak podivuhodný úsměv, jako byl úsměv Mahárišiho. Neposkvrněná čistota, láska ke všemu a moudré pochopení naší nedokonalosti a našich nedostatků, všechno to, a ještě mnohem více bylo obsaženo v jeho úsměvu, něco, co není možné vyjádřit slovy. Nadpřirozená krása odražená v hmotné podobě? Jenom ti, kdož viděli, mohou pochopit. Uvažoval jsem: takový oceán lásky, taková síla úcty k světci, nemohla by mít také trochu váhy před prozřetelností, aby oddálila tragickou událost, tragickou ovšem jen pro nás? A právě v tomto okamžiku jsem podvědomě pozvedl svou hlavu. Hluboko v očích světce jsem nalezl odpověď a ticho se rozhostilo v mém srdci, když jsem vydechl: „Spravedlivé jsou všechny Tvé skutky, ó Pane.“
Dnes jsem četl pasáž, která lépe osvětlí tajuplnou nemoc Mahárišiho, tak nepochopitelnou jeho ctitelům: „Když průměrný člověk trpí pro svého bližního, nazývá to soucitem. Slavný současný jogín-Šrí Jógánanda Paramahansa to popisuje jako metafysicky vyvolanou nemoc.
Jógánanda trpěl tímto druhem nemoci celé dva roky před svou smrtí a podle jeho žáků to bylo vyčištění některých tělesných i duchovních zátěží jeho žáků a přátel v jeho vlastním těle. Ve svém vlastním životopise vysvětluje Jógánanda tento jev následovně: ‚Metafyzická metoda hmotného přenášení nemoci je vysoce vyspělým jogínům známa. Silný člověk může pomáhat slabšímu tím, že mu pomůže nést jeho těžký náklad. Duchovní vyvinutá bytost může zmenšit hmotná nebo duchovní břemena svých žáků tím, že převezme na sebe část jejich minulého karmanu. Tak jako zámožný člověk přijde o něco peněz, když platí dluhy za svého rozmařilého syna, kterého tím uchrání před nepříjemnými následky jeho pošetilosti, tak mistr dobrovolně obětuje část svého tělesného bohatství, aby zmírnil bídu svých žáků.‘“
