23. 9. 2025
Ve dnech velkého míru - 7. - Splněné přání
autorem překladu je pravděpodobně Jiří Vacek
Před mnoha lety, pod oblohou daleké země, v třetím roce hrozné vřavy první světové války seděl mladý muž ve vojenské uniformě na nástupišti malého nádraží a čekal na vlak. Ten ho měl odvézt na frontu, kde zuřily bitvy, ze kterých se již mnohý nevrátil. Přinucen válečnou bouří opustit svou rodinu i studie, seděl zde a hloubal nad osudem, který ho v nejbližších dnech očekává.
Začínal podzim, doba, kdy se na temné noční obloze často objevují ohnivé čáry padajících hvězd – meteoritů. Připomněl si obecnou víru, že přání vyslovené spontánně v okamžiku, kdy hvězda padá, se vždy splní.
Nevědomky se díval na nebe se zvláštním očekáváním. Náhle se mezi zářícími hvězdami objevila široká červená čára. Srdce mladého muže zašeptalo jediné slovo: láska.
Přešlo mnoho let. Příběh s padající hvězdou zcela zmizel z jeho paměti. Skryté přání srdce bylo v horečce a shonu světského života naprosto zapomenuto. Mladý snílek, nyní dospělý člověk, procházel všemi zkušenostmi normálního života. Měl přátele, jak se domníval, ženy, ctil ty, které považoval za nadřízené. Ale každá zkušenost mu přinesla zklamání. Na konci vždy viděl, že ještě nenašel pravou lásku, která by mu dala naplnění, po kterém stále podvědomě toužil. V každé „lásce“ cítil falešnou notu, skryté pochyby, malý kaz. Proto také sám nebyl nikdy schopný nikomu věnovat takovou hloubku citu a lásky, ve které by sám nemohl snít o ještě větší a hlubší.
Neslyšitelný, a přece mocný hlas vždy šeptal v jeho srdci: „To není ono, to ještě není ono!“ Ale současně v okamžicích klidu si byl jist, že kdesi stranou bouřlivých moří a zamračených obloh je tajemná země, kde „slunce blaženosti nikdy nezapadá“, kde vlny věčnosti nehybně narážejí na pobřeží ostrova, zvaného Naplnění.
