6. 9. 2025
Ve dnech velkého míru - 6. - Člověk Šrí Maháriši
autorem překladu je pravděpodobně Jiří Vacek
(Pozn. vyd.: Následující kapitola je z pohledu životopisu směs faktů, polopravd, legend a nepřesností, které se – jak vidno – šířily už i za života Bhagavána.)
Maháriši se narodil 31. prosince 1879 v jedné vesnici poblíže Madurai v jižní Indii. Jmenoval se Venkataraman, příslušel k vážené, ale nepříliš bohaté bráhmanské rodině. Jeho otec byl právník. Se svým starším bratrem navštěvoval místní střední školu. V šestnácti letech se chystal nastoupit na střední školu v Madrásu. Až do té doby nebylo žádných známek, že je zde zárodek duchovního génia. Venkataraman byl hezký, zdravý hoch, milující sport a tělocvik, ale ne příliš horlivý při učení. V jeho rodině se udržovala pověst, že z každé generace opustí jeden ze synů domov a zřekne se světského života. Jedinou duchovní knihou, která na hocha udělala dojem, byl Život Kabirův a Životopisy šedesáti tří Šivaistických světců. Maháriši později řekl, že když tuto četl knihu, pocítil zvláštní touhu stát se jedním z nich. Konečně, když naslouchal vyprávění svého strýce o pouti k Arunáčale – svaté hoře asi 400 km od Madurai, rozezvučelo pouhé jméno „Arunáčala“ skrytou strunu v jeho srdci. Požádal strýce, aby mu o této hoře vyprávěl.
Později měl neobyčejný zážitek. Náhle, když byl sám ve svém pokoji, přepadl ho silný strach ze smrti. Mladý Venkataraman, dokonale zdravý a bez jakéhokoli zranění či příznaku nemoci, pocítil, že přišla jeho poslední hodina. Jeho reakce byla zcela odlišná od toho, co se dalo očekávat. Nevolal o pomoc, ani nehledal lékaře, ale klidně se položil na zem a říkal si: „Smrt přichází. Ale kdo umírá? Mé tělo již leží nehybně, chladne a tuhne, ale Já, mé vědomí tím není vůbec dotčené. Jsem proto nezávislý na tomto umírajícím těle. Já nejsem tímto tělem.“
Za chvíli se ztuhlému tělu vrátil život, ale jeho obyvatel byl proměněn. Tento zážitek mu přinesl přesvědčení o nezávislosti skutečného Já na dočasné podobě, mylně pokládané za osobnost – za já.
Brzy na to opustil Madurai, aniž by udal cíl své cesty. Rodině nechal pouze lístek se zprávou, aby se pro něho netrápili, ani ho nehledali, neboť se vydává na duchovní pouť. Vzal si jenom tolik peněz, aby mohl zaplatit jízdenku. Do Tiruvannamalai, města ležícího na úpatí hory Arunáčaly, cestoval vlakem a pěšky. Potom žil v početných chrámech a svatyních v okolí hory. Na znamení zřeknutí se světa si ostříhal vlasy a odložil svůj bráhmanský oděv. Nikdo ho zde neznal, seděl celé dny, aniž by si byl vědom svého těla, ponořen do hlubokého samádhi, Tehdy to přivodilo úplné zanedbání jeho vnější formy.
Hladový a zesláblý, živící se pouze zbytky jídla, které mu přinášeli návštěvníci, jimž se zželelo mladého askety, strávil budoucí velký mudrc na úpatí svaté Arunáčaly dlouhá, neobyčejně krušná léta, aniž by promluvil jediné slovo, zachovávajíce příkaz mlčení (mauna).
Hochova pověst rostla. Jídla už mu bylo nabízeno dostatek, ale on si bral pouze tolik, aby se udržel při životě. Jeho produchovnělost byla taková, že ať už se k němu přiblížil kdokoli, nemohl jinak nežli uznat jeho duchovní jedinečnost.
Potom přišli první žáci v osobě různých asketů a stoupenců. V těchto letech naprostého mlčení nám zanechal svou první psanou nauku, určenou několika následovníkům, kteří ho žádali o instrukce. V mimořádně zhuštěné podobě podává mladý mudrc svou nauku světu ve dvou útlých knížkách, nazvaných: Kdo jsem Já? a Duchovní pokyny.
Toto období přísně asketického života v jeskyních svaté hory Arunáčaly skončilo po opětovaných prosbách jeho následovníků a on se usídlil v malé chatě na mýtině v džungli na úpatí hory.
Mezitím ho nalezla jeho matka a jeho jediný žijící mladší bratr, budoucí správce ášramu, a prosili ho, aby se vrátil domů. On odmítnul, ale když matka ztratila dům, kde se narodila, a neměla nikoho, kdo by ji ve stáří podporoval, Maháriši jí nabídl útočiště v ášramu (Skandášramu). Starala se o vaření pro něj a jeho žáky a hosty a stala se jeho žákyní. Má se zato, že pod jeho vedením dosáhla samádhi.
Začalo nové období života. Z blízka i z dálky přicházeli poutníci a ctitelé, kteří se doslechli o jedinečné duchovnosti Mahárišiho. Toto označení mu bylo poprvé uděleno učeným panditem Ganapati Šastrím, který seděl u jeho nohou, zahrnujíc ho otázkami. Podle odpovědí bylo zřejmé, že mladý světec je plně realizován. Takovým se v Indii říká velký riši (mudr) nebo zřec. Po zvěřejnění knihy Narasimha Svámího o životě a učení Mahárišiho a po knize Tajnosti Indické od Paula Bruntona, která vyšla v Londýně, začali do ášramu proudit návštěvníci z celého světa.
Mahárišiho rozpravy s poutníky z celé země a jeho odpovědi na jejich dotazy se staly slavnými. U jeho nohou sedali také význační intelektuálové ze západu a některé z jejich vzpomínek byly uveřejněny ve sborníku Na úpatí Arunáčaly, který vyšel u příležitosti Mahárišiho padesátin.
Jeho bratr se s velkým úspěchem ujal řízení záležitostí ášramu. Ale Maháriši se nikdy nestaral o věci dočasné a pomíjivé. Vším jeho majetkem byla bambusová hůl, dřevěná nádoba na vodu (kamandalu) a bederní rouška.
Mimo již zmiňované dvě malé knížky napsal Maháriši několik hymnů s komentáři v sanskrtu, tamilštině a telugu. Ty byly přeloženy do angličtiny, některé s předmluvami význačných anglických spisovatelů.
Během svého života byl velký mudrc vždy dosažitelný každému návštěvníkovi. V jeho přítomnosti nebyly rozlišovány kasty, tak tvrdošíjně udržované v Indii. Bráhmani seděli s párii, muslimy a Evropany. Zjevná přítomnost Ducha v člověku spojovala sužovaný svět u jeho nohou. On byl nejvyšší, vysoko nad všemi úrovněmi lidského chápání. Tato nedotknutelná atmosféra duchovního míru rozptýlila v jeho přítomnosti všechny pochyby.
Pisatel k němu přišel v závěrečném období jeho pozemského života a je přesvědčen, že bylo ze všech nejslavnější. Jako slunce zapadá v slávě červánků, tak Mahárišiho poslední léta odrážejí nepopsatelnou krásu jeho bytí.
Viděl jsem člověka, ukazujícího vítězství ducha nad hmotou. Jeho tělesné utrpení, trvající déle než rok, bylo podle mne ukřižováním. Pro něho nebylo úlevy v nemocnici, i když jeho nemoc byla smrtelná. Stále udílel pravidelný daršan – pro nás. Vždy seděl před námi a žádný pohyb ani stížnost neukázaly nikdy hloubku jeho utrpení. Neužíval utišující léky. Nevyžadoval žádné léčení. Věda vše, co může očekávat od svého hmotného těla, myslel stále na nás, kteří jsme se k němu utekli před vlastním utrpením a žádnému neodmítl své požehnání. Jeho duchovní alchymie měnila tvrdý materialismus našich srdcí na cosi čistého a vznešeného.
Ve slávě jeho přítomnosti jsme se učili žít ve věčnosti, upomínat se na své ztracené dědictví ducha a blaženosti. Občas, když jsem seděl v jeho blízkosti a zachycoval neviditelné vyzařování jeho světla, jsem rozjímal: komu a kdy mohu splatit tuto blaženost? Kdo je ten, kdo snímá břemena a dluhy mého života? On je bez hříchu, nikdy nespáchal zlý skutek. Ale jak je to se mnou, s námi všemi, kteří jsme shromážděni u jeho nohou a hledáme zde útěchu a sílu vzdorovat našim malicherným nesnázím? Jeho tělo, které nezhřešilo, trpí agonií v naší přítomnosti, kteří jsme zdraví navzdory naší vině.
Tajemný hlas se táže: „Jsi připraven za to přijmout odpovědnost“ A nehlasná odpověď zní: „Ano, budeš-li stále se mnou.“
A přichází vnitřní přesvědčení, že on je a bude navždy.
