21. 8. 2025
Ve dnech velkého míru - 5. - Sláva Páně se projevuje v jeho svatých
autorem překladu je pravděpodobně Jiří Vacek
Kapitola 5. – Sláva Páně se projevuje v jeho svatých
Dnes jsem bedlivě sledoval Mahárišiho, když „úřadoval“, nebo jak říkají hindové udílel daršan, což znamená, že se vystavuje všem k vidění. Od rána až do poledne a od 15:30 až do večera sedí v chrámové síni nebo pod bambusovou střechou poblíž knihovny, obklopen skupinou žáků a obyvatelů ášramu a zástupem návštěvníků a poutníků. Mluví velmi málo a případy, že někoho osloví jsou opravdu vzácné.
Jeho obličej je plný oduševnělé, nadpozemské vážnosti a síly, nesmírné vlídnosti a pochopení. Velké, tmavé oči se zdají hledět do nekonečna, nad hlavami všech přítomných, aniž by se soustředily na kohokoliv, a přece pronikají do nejhlubších úkrytů každého jednotlivého srdce. To je cítit, když se do nich díváme. A je skutečně obtížné neponořit zrak do těchto očí jsme-li Mahárišimu nablízku. Vládne v tichosti tomuto různorodému zástupu, když je středobodem tolika rozdílných lidských pocitů.
Cesty našich myšlenek se zde mění, do pole našeho vědomí vstupují nové představy. Ovzduší naprosté čistoty a míru, neustále vyzařované mudrcem, nutí každého z nás zkoušet a prověřovat všechna naše přesvědčení a názory. Přichází to však samo od sebe, bez jakéhokoliv úsilí z naší strany, je to pouze výsledek náhlého rozšíření vědomí. Tento vnitřní proces je doprovázen pocitem velkého štěstí. Není to pasivita mysli, dolce far niente (sladké lenošení), jak říkají Italové. Vůbec ne, tento stav jako by byl naším údělem, získaným dlouhým cvičením v soustřeďování a očišťování mysli od všeho smetí světských myšlenek. V přítomnosti Mahárišiho se tento proces stává volným a přirozeným. Přestává být prací a námahou, přestává být úsilím bez jistoty na nějaký úspěch, jak tomu tak často bývá.
Přerušuji na chvilku své rozjímání, abych pohleděl na mistra. Vím, že se k němu budu moci okamžitě vrátit s největší snadností, noříce se do toho samého vnitřního světla. Maháriši sedí jako obvykle s hlavou lehce skloněnou k jednomu rameni s nehybným zrakem upřeným kamsi jinam. Už se rozsvítily elektrické žárovky a ženy, které musí opustit meditační halu v 18 hodin, již odešly. Zůstává pouze asi tucet těch, kteří se každou noc zúčastní nejtajemnější, neviditelné „bohoslužby“, konané Mahárišim denně v tuto hodinu. Slovo bohoslužba není ani přesným, ani přiměřeným výrazem, ale nemohu teď hned najít lepší a nechci pracně hledat slova. Citlivý čtenář mi porozumí a těm, kteří nejsou schopní chápat tyto věci, nejsou ani nejlepší slova nic platná.
Náhle poznávám, že toto jsou poslední měsíce Mahárišiho služby lidstvu v jeho lidské podobě. Dnů jeho života v těle může být opravdu málo, přestože někteří z jeho ctitelů stále ještě doufají v zázrak. Slyšel jsem, že má být ještě jedna operace. Osobně nejsem schopen očekávat žádný zázrak. Záře, odraz skutečnosti, kterou vidím skrze mistra, osvěcuje mysl. Zdá se být nyní mnohem jasnější a snad je blíže pravdě.
Jestliže se vše děje podle vůle toho, kdo určuje zákony bytí, nemělo by smysl doufat, že ta samá vůle si bude odporovat. Jestliže poslední světcova oběť vzala na sebe podobu nevyléčitelné nemoci, podle zákonů nám známých, která vždy vede v jistém čase k smrti hmotného těla, jak by se mohlo stát, aby se jeho vůli odporovalo? To by bylo nepřipustitelným rozporem i pro omezenou lidskou mysl. Proto já osobně se neutěšuji vírou v zázrak. Ale mám jinou víru, a to, že vůbec nevěřím v odchod mistra. I když jsem ještě na žádný pád nevyhrál svou poslední bitvu s hmotou, anebo lépe s jejím klamem, a i když snad moje cesta k tomuto vítězství je ještě dlouhá, nevěřím již ve skutečnou existenci nepřítele. Kdyby byl skutečným, nebylo by vůbec cesty ani možnosti k vítězství, neboť skutečno nemůže být poraženo.
Pro mě Maháriši nikdy neodejde. Nebylo bezúčelné, že nám, kteří jsme nyní shromážděni okolo mudrce bylo dáno narodit se s ním ve stejný čas a mít výsadu vidět světlo, které vyzařuje na svět. Vzpomínám na jeho vlastní slova, kde o tom hovoří.
Zaplavuje mě vlna nekonečné blaženosti. Unáší mě mimo myšlenky, mimo utrpení a zármutek tam, kde není změna ani smrt, pouze nekonečné bytí. Čas mizí, už ho není zapotřebí.
Nevím, jak dlouho mě ovládala tato světelná vlna. Nakonec jsem cítil, že se mohu dívat zavřenýma očima na mistra. A bez otevření očí vidím, nebo spíše vím, že světec upřel svůj nehybný pohled na mne.
To je klíč k mému zážitku.
