2. 7. 2025
Ve dnech velkého míru - 4. - Slzy
autorem překladu je pravděpodobně Jiří Vacek
Kapitola 4. – Slzy
S trochou úsilí vůle jsem uklidnil svou mysl, takže přestala tvořit myšlenky. Ty, které se vynořovaly, okamžitě zase mizely jako malé mráčky na indickém nebi. Upřeně hledím na světce a dívám se do jeho velkých, široce rozevřených očí.
A náhle začínám rozumět. Jak mohu vyjádřit v naší pozemské řeči přesně to, co chápu? Jak mám říci slovy, založenými na obyčejných představách a zkušenostech obyčejných lidí, kteří vytvářejí a uzpůsobují naši řeč, tyto vyšší a jemnější věci? Smím napsat, že jsem pochopil, že Mahárišiho život není soustředěn na této pozemské úrovni, že se rozpíná daleko mimo náš svět, že pozoruje jiný, skutečný svět, svět nepodléhající bouřím a změnám? Smím napsat, že je pochodní světla před trůnem Pána, ozařující vše okolo sebe, že je podobný kouři kadidla, neustále stoupajícímu k modré obloze, kterou vidíme chrámovou střechou, že jeho oči, hledící teď právě na mě, zdají se přenášet… ne nemohu říci nic víc, nemohu ani myslit.
Cítím pouze proud slz, stékajících po tvářích. Jsou hojné a upřímné. Stékají tiše. Není to utrpení, lítost ani pokání, co je jejich příčinou. Nevím, jak to nazvat. A skrze tyto slzy se dívám na mistra. Ten zná dobře jejich původ. Jeho vážný, téměř slavnostní výraz vyjadřuje nekonečné pochopení a přátelství a vyzařuje vnitřní světlo, které ho tak odlišuje od všech ostatních lidských tváří. Ve světle jeho hlubokého pohledu náhle chápu příčinu a účel svých slz. Ano, konečně „vidím“. Náhlé osvícení je příliš prudké, než aby mi okamžitě dovolovalo uvěřit v pravdu „vidění“. Je to vůbec možné? Ale Mahárišiho oči se zdají tuto skutečnost potvrzovat.
Mohu jedině říci, že okamžiky vnitřních zkušeností jsou tak významné, tak obtížené důsledky, že mohou ovlivnit ne jednu, ale mnoho inkarnací. Jsou skvrny, které musí být vyčištěny dříve než lze spatřit více světla. Žádná voda z pozemské nádoby je nemůže smýt, nemůže očistit duši. Snad že jedinou nádobou, vhodnou k tomuto účelu je srdce a jedinou „vodou“ proud slz.
Mír, který překračuje všechno lidské chápání.
Podobná rozjímání trvala ještě několik dní a byla následována jiným stupněm. Slzy ustoupily vnitřnímu zklidnění a pocitu nepopsatelného, nevyjádřitelného štěstí. Tato vnitřní nálada nezávisí na žádných vnějších okolnostech. Ani bolest údů, která často ruší, když se sedí několik hodin v téže pozici, ani obtížní komáři, ani úmorné horko, nemohou narušit tento vnitřní mír. Tento stav trvá tak dlouho, dokud nedovolím mysli vytvořit nové myšlenky. Ale jakmile soustředění přestane, zmizí i mír. A znovu vstupuje svět se svými problémy, starostmi, obavami a očekáváními.
Ale jakmile jsme jednou objevili tajemství tohoto zážitku, jsou dveře k jeho opětování otevřené. Můžeme ho vyvolat podle libosti. Jsem si zcela vědom, že pomoc mistra je nejdůležitějším činitelem v těchto prvních záblescích vědomí mimo mentální oblast. Nemyslím, že by přímo a činně zasahoval, ale jeho přítomnost, jeho stálé vyzařování, samy přinášejí tyto účinky.
Dívám se na lidi shromážděné v síni chrámu. Bráhmani a lidé bez kasty, Evropané a Američané, muži a ženy, staří, mladí i malé děti. Všichni jsou zde šťastni u nohou světcových. Každý pociťuje toto štěstí podle vlastních schopností a stupně vnímavosti.
Učený bráhman si může myslet, že když je zde, je blíže k osvobození od koloběhu zrození a smrti. Černý drávidský sedlák věří, že úroda na jeho malém rýžovém poli bude po návštěvě v ášramu lepší, kde se poklonil mudrci. Američan může doufat, že nalezne spásu a blaženost samádhi a umělkyně, bývalá filmová hvězda ze severní Indie, půvabná ve své stříbrošedé sárí se může cítit téměř v hinduistickém ráji (svarga).
A mě se zdá, že hustá mlha, zakrývající obzor pozvolna řídne, že se blíží den, kdy už nebude stát nic mezi mnou a skutečností. V těchto okamžicích vidím, také ohromnou spoustu práce před sebou. Vidím, že mi chybí tak mnoho potřebných schopností. Ale to teď již nevyvolává sklíčenost, jak tomu bývalo zpravidla dříve. Prožitý mír je mimo čas. Otázky „kdy“ a „jak“ nevznikají.
Vzpomínám na Mahárišiho slova, když odpovídal na podobnou otázku. Četl jsem je později a zdála se mi potvrzovat můj dojem: „Pravé Já je vším, je všudypřítomné, a tedy je stále s námi. Žít v něm, je uskutečnění.“
