15. 6. 2025

Ve dnech velkého míru - 3. - Život v Mahárišiho ášramu

---

Kapitola 3. – Život v Mahárišiho ášramu

 

Příští den jsem strávil seznamováním se s denním pořádkem v ášramu; s hodinami rozjímání v přítomnosti mudrce, s dobami jídla v jídelně a tak dále.

Některé potraviny, které jsem si s sebou přivezl, jsem musil ochránit proti mravencům. Ti si rychle našli cestu k mému cukru a sušenkám a rojili se okolo plechovek s medem, i když byly hermeticky uzavřené. Musil jsem si také zařídit donášku pitné vody od nejbližšího kohoutku.

Jednoduchý způsob života v ášramu pomáhá při soustředění se a ponořování se do hlubin sebe sama. Zvláštní ovzduší, nabité myšlenkami tolika lidí, hledajících své pravé Já podle nauky mistra, obrací mysl dovnitř a je příznivé pro meditativní život. K vytváření tohoto zvláštního ovzduší také přispívá neviditelný, a přece mocný vliv posvátné hory Arunáčaly. Ale o tom budu mluvit ještě později.

V 7 hodin ráno svolával hlasitý zvuk gongu k snídaní. Když jsem došel k jídelně, Maháriši do ní právě stoupal po několika schodech. Byl doprovázen několika Indy, svými stálými průvodci. Zde, v plném denním světle, jsem si poprvé všimnul, jak povážlivý je Mahárišiho tělesný stav. Šel ztěžka a jeho kotníky a kolena byly stiženy akutním revmatizmem. Jeho levá paže a loket byly zavázány kvůli zhoubnému nádoru, který se mu začal před šesti měsíci tvořit a vzdor dvěma operacím se rozrůstal dále, až po roce způsobil jeho smrt. Občas se mu zatřásla lehce hlava, a to ještě zvyšovalo dojem vážnosti jeho zdravotního stavu. Celá postava, kdysi vysoká a silná, byla nyní schýlená a slabá.

Když došel do jídelní síně, zaujal Maháriši své místo u zdi, naproti vchodu. Seděl sám a před ním byly na zemi banánové listy pro ostatní obyvatele. Já jsem si zabral místo po jeho pravici, tři metry stranou, a to mi zůstalo po celou dobu pobytu.

Mudrc jedl rukou, jako je v Indii obecně zvykem. Jeho pohyby byly automatické. Viděl jsem, že si plně uvědomoval své okolí a normálně reagoval na jevy okolního světa, ale s jistotou jsem cítil, že jeho pravé Já nemá nic společného s funkcemi a činnostmi jeho viditelného projevu. Po nějaké době jsem pochopil, že, podle jeho vlastní nauky, se mu tato hmotná úroveň jeví jako sen. Ale i kdybych dokázal pochopit tento stav, týkající se vnějšího světa, skutečnost Také jsem pochopil, že zatímco jsem byl schopen poznávat tento stav, pokud se týká vnějšího světa, nikdy jsem nemohl poznat samotnou skutečnost.

Pochopení této pravdy je naším prvním skutečným krokem ke zbavení se pout mysli. Během všech našich životů vytváří naše mysl spousty bezúčelných myšlenek. Jeden z evropských žáků mudrce správně poznamenal: „Naše mysl si sama vytváří problémy a pak se je snaží řešit, ale nikdy nenajde jejich konečné řešení, neboť v omezené oblasti jejího působení takové řešení neexistuje.“

V ášramu byla tři společná jídla: oběd okolo 11:30, večeře v 19:30 večer a také čaj v 15:30 pro hosty ášramu i příležitostné návštěvníky. Podával se čaj, káva, nebo na zvláštní žádost mléko, jako tomu bylo v mém případě. Jídla byla dobře připravená, pouze některá zelenina a omáčky jsou příliš kořeněné a pro evropskou chuť ostré. Ale brzy jsem poznal, že v tomto tropickém podnebí je silnější koření dobré a bral jsem si pálivé karí a omáčky, pouze s několika výjimkami, i když musím přiznat, že když bráhmani, kteří nás obsluhovali, zpozorovali, co zbývá na mých banánových listech, přestali mi dávat nejpálivější jídla.

Maháriši si bral od všeho trochu. Na koci jídla, když byl podáván jogurt, udělal si jakousi ohrádku z rýže s místem na tekutinu uprostřed. Když měl dost, gestem zastavil bráhmana, který obsluhoval. Nikdy na svém listu nenechal ani zrnko rýže. To je považováno za povinnost každého, kdo dodržuje hinduistické zvyky, které určují každý krok jedince na hmotné úrovni. Zpočátku jsem nemohl pochopit toto zdánlivé podřízení se vnějším okolnostem velkým mudrcem, kterému připadal celý svět jako přelud mysli a pěti smyslů, jejích sluhů. Ale později, když jsem byl v přítomnosti Mahárišiho, se moje mysl stále víc a více zklidňovala, stávala se schopnější správně usuzovat, a když se všechny perspektivy mysli vyjasnily, zmizela tato pochybnost jako mnoho jiných.

Během prvních týdnů mého pobytu v ášramu trávil Maháriši celý den, s výjimkou hodin spánku a jídla, pod bambusovou stříškou blízko budovy knihovny, čelem k jídelně. Spočíval na velkém kamenném lehátku, pokrytém rohožemi, bavlněnými koberci a několika polštáři.

Když jsem spatřil kamenné lehátko, napadlo mne, podle starého evropského zvyku posuzovat vše  na první pohled, že Mahárišiho revmatizmus mohl být způsoben sezením na kameni po mnoho let. Neuvědomil jsem si že to, co může platit v chladnějších zemích, nemusí nutně platit v Indii. Během svých pozdějších nočních procházek po posvátné hoře Arunáčale jsem zjistil, že velké kameny, na kterých jsem seděl, byly pěkně teplé ještě několik hodin po západu slunce a nevychladly snad ani do rána.

Jeho žáci a návštěvníci seděli na betonové podlaze čelem k Mahárišimu. Na ranní a večerní rozjímání často přicházeli někteří sádhuové, žáci mistra, z jeskyní Arunáčaly. Denně byly přednášeny védy a před večerním jídlem byly zpívány posvátné hymny, často složené samotným Mahárišim v jeho mladším věku. Každých čtrnáct dní zpíval jeden ze stálých obyvatelů, učený bráhman, překrásný hymnus. Byla to, jak jsem se dozvěděl, chvála na Pána všehomíra. Byla plná melodií a konce slov, kterým jsem ovšem nerozuměl, zůstanou navždy v mé paměti, jako ještě mnoho jiných věcí z této oázy míru.

Později, uprostřed shonu městského života, když jsem si připomenul Mahárišiho slova: „Myslete na své pravé Já“ a pocítil potřebu tak činit, poznal jsem, že vzpomínka na tuto melodii, vybavená v duchu, okamžitě navodila harmonii v mém vědomí.

Trvalo nějakou dobu, než jsem se dokázal přizpůsobit rytmu života v ášramu a vnitřně se přiblížit Mahárišimu. Nejprve jsem musil bojovat s rozumovou nedůvěrou, se sklonem hledat chyby v životech těch, kteří mudrce obklopovali. Mrhal jsem prostě časem ve zbytečném zápase se svými myšlenkovými větrnými mlýny. Pozoroval jsem Mahárišiho z těsné tvrze svého ega, své malé osobnosti. Byl jsem si vědom, že bych to neměl dělat, že bych měl vystoupit ze svého já na širší cestu a že jen tak mohu nalézt osvícení.

Procházel jsem procesem, dobře známým okultním psychologům. Mysl může přemýšlet a uvažovat o vznešených námětech, může i být schopna tvořit díla, ve kterých jsou dobře vysvětlovány duchovní myšlenky pod inspirací učitele. Ale když se dostaví skutečné zážitky, když má být prožíváno to, co bylo tak moudře popisováno, běda! Pak se objeví trhlina, pak to začne skřípat.

Ale když míjely dny, záření vyzařované mudrcem konalo zvolna své neviditelné dílo. Zpočátku jsem s ním chtěl mluvit, ale mělkost toho, co jsem chtěl říci, mne zrazovala. Nakonec mi intuice ukázala správnou cestu.

 

„Ticho je nejmocnější formou učení, předávaného učitelem žáku. Není slov, kterými by mohly být přenášeny důležité věci, nejhlubší pravdy.“

citace z Výroků Ramany Mahárišiho

 

Počal jsem pozorně naslouchat tichu, které obklopovalo učitele. Chápal jsem, jakého vysokého stupně soustředění, ovládání chodu myšlenek je třeba, aby bylo možné otevřít dveře mysli jemným vibracím neustále vyzařovaným Mahárišim a vedoucím k vysokému zasvěcení. Také jsem pochopil, že moje předcházející cvičení nebyla z nejlepších, že zde by byla nedostatečná. Zpočátku bylo skličující vidět, že všechny mé předchozí metody musí být znovu zváženy a změněny.

Poznal jsem, že množství vědomostí, které zde mohu nalézt a vstřebat, závisí na mém vlastním postoji, a že já sám jsem odpovědný za zachycení a využití této jedinečné příležitosti, která se už nikdy nebude opakovat. Jinými slovy, množství světla, pronikající do mé bytosti přímo závisí na otevření dveří mého vědomí.

V praxi to vůbec nebylo snadné, opustit všechny názory, které se točily jen kolem mě samotného, všechny podoby vyhraněných názorů, přirovnání a předsudků. Mnohé z těchto názorů jsem považoval za neotřesitelné a nyní jsem viděl, že neobstojí ve zkoušce ohněm v přítomnosti člověka, který uskutečnil pravdu. Za mnoho okamžiků vnitřních sporů bylo zvláště odpovědné porovnání s některými učiteli minulosti. Jaká, tázal jsem se, je úloha Buddhy, Krista a jiných velkých učitelů, kteří ukazovali lidstvu tak podivuhodné cesty ke spáse? Nemáme se přidržovat těch, kteří nám podali neomylná znamení svého božství? Neměli bychom nadále kráčet v jejich posvátných šlépějích?

Bylo ještě mnoho jiných pochybností a váhání, ale nemyslím, že by bylo užitečné opakovat zde všechny takové nesprávné myšlenky. Odpověď na mé pochyby přišla zcela nečekaně a prostě, jako vše v tomto podivném sídle. Bylo mi řečeno, že jednou, když dvojice římských katolíků seděla u nohou Mahárišiho a snad pod vlivem jeho nesrovnatelné svatosti a vznešeného ovzduší, vyjadřovala své pocity modlitbou, která jim byla tradičně nejbližší, mudrc poznamenal: „Mají jiného učitele. Modlí se k němu. Ale to je jedno. On je jen jediný.“

Mnoho jsem četl o Mahárišim, nežli jsem přišel do ášramu. Věděl jsem, že vidí vnitřní obsah bytosti každého, kdo stane před ním, i když to někdy nedává najevo ani o tom nemluví. Proto mě tato věc nepřekvapovala. Ale měl jsem i osobně poznat tuto mimořádnou schopnost mistrovu. Bylo to důležité, neboť bez úplné důvěry k učiteli, bez důvěry, že jeho vědomí je jednotné s absolutnem, stejně tak jako s vědomím žákovým, je poznání sebe sama nemožné.

Jak se tráví týden po týdnu v jeho blízkosti, praská a rozpouští se skořápka oddělené osobnosti. Tento proces pociťuji vždy, když jsem s ním. Důležitý bod obratu v mém životě nastal onen den, když se Maháriši, poslušen „vrchního velení“ ášramu (což je jeho mladší bratr a personál, řídící vnější záležitosti ášramu), přemístil do síně nově vybudovaného chrámu. Ten byl vystavěn v čistém hinduistickém stylu na místě, kde byla v r. 1922pohřbena světcova matka.

Byly pověsti, že zpočátku se Maháriši nechtěl přestěhovat a říkal, že je mu docela dobře pod bambusovou stříškou. Ale když jeho bratr, správce ášramu, a někteří z jeho personálu padli před světcem na tvář, a prosili ho o svolení, odpověděl jim, že na tom málo záleží, kde člověk přebývá a vyhověl jejich prosbám.

Velká pohovka vytesaná z žuly a pokrytá olemovanými indickými koberci očekávala mudrce v chrámové síni, která se měla stát jeho posledním příbytkem.

Chrám ve starém tradičním hinduistickém stylu se šťastným přídavkem některých moderních vymožeností, je vystavěn ze šedé žuly, překrásně opracované. Bez přílišného množství soch nebo jiných ornamentů, se štíhlými sloupy uprostřed, širokými okny a mnoha dveřmi, s moderními elektrickými ventilátory a silnými zářivkami, působí opravdu velmi příjemným dojmem. Vedle Mahárišiho pohovky stála přihrádka s knihami, malý stolek a hodiny a před ním byl držák na kadidlo s tyčinkami indického kadidla, hořícími po celý den a šířící svou vůni po celé síni.

V poledne byl Maháriši přenesen do chrámové síně, trochu slavnostně, ale já jsem při tom nebyl, neboť jsem odešel po ranním rozjímání. Když jsem se odpoledne vrátil, musil jsem si najít místo v tomto novém sídle a vybral jsem si ho u jednoho z nejbližších sloupů před Mahárišim, odkud jsem mohl stále hledět do jeho očí.

Síň byla rozdělena do dvou částí. Muži seděli po pravé straně a ženy vlevo. Malé přenosné hrazení před mudrcovou pohovkou ukazovalo, kam až se mohou přiblížit věřící a návštěvníci.

Maháriši seděl jako obyčejně se zkříženýma nohama v pozici pro rozjímání a opíral se o několik polštářů, s hlavou lehce skloněnou k rameni. Bylo vidět, že předchozí obřady unavily jeho slabou tělesnou schránku. Tato slabost mě zpočátku zarmucovala, bylo-li vůbec možné být v jeho přítomnosti zarmoucený. Později jsem si na tento pohled zvykl. Také jsem se naučil věnovat méně pozornosti „viditelné“ stránce věcí, a proto jsem se o ni také méně staral.

Recitace Véd začala okolo 17:15 a trvala tři čtvrtě hodiny. Potom Maháriši prohlédl dopisy, které přišly ze všech částí světa, zběžně pohlédl na noviny a potom sekretář ášramu, vzdělaný Ind s dlouhým, prošedivělým vousem s bederní rouškou a kusem bílé tkaniny přes ramena jako jediným oděvem, přinesl hromadu dopisů ke schválení, které odpovídaly na včerejší poštu. Maháriši je všechny pečlivě pročetl a vracel zpět do obálek s adresami. Někdy učinil několik poznámek, ale jen zřídka, a pak vracel sekretáři dopisy zpět k opravě podle jeho připomínek.

Nakonec všechna denní činnost v ášramu skončila a nastalo ticho a mír.

 

Další přeložené kapitoly