1. 1. 2024
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Zázračné síly a vize, 10 - 11
10. Pan Parkhi: Mnoho zdejších návštěvníků mi říká, že od vás obdrželi vizi nebo myšlenkový popud. Jsem tu už měsíc a půl a dosud jsem neměl jedinou zkušenost podobného druhu. Je to kvůli tomu, že nejsem hoden vaší milosti? Pokud je to tak, pak jsem zahanben, že já, třebaže pocházím z linie mudrce Vasišty, nedostávám vaši milost, zatímco cizincům není odepřena. Můžete mi laskavě doporučit nějaké pokání, jež bych měl podstoupit, abych tuto hanbu odstranil?
Bhagaván: Vize a myšlenkové popudy jsou získány s ohledem na stav mysli, který zase závisí na samotném jedinci, a nikoli na boží všudypřítomnosti. A krom toho – vize jsou nepodstatné. Na čem záleží je klid mysli. (hovor 317)
S. S. Cohen: Tento rozhovor zde zmiňuji ne ani tak kvůli odpovědi Bhagavána, ta už byla ve své podstatě zaznamenána dříve, ale spíše kvůli samotnému dotazu. Ten dokládá má předchozí slova, že vize obvykle přicházejí k těm, kdo je očekávají. Tazatel čekal na vizi šest či sedm týdnů a její nepřítomnost ho sklíčila, protože se domnívá, že sám duchovně za nic nestojí. On – přímý potomek velkého Vasišty Muniho! Vize ho míjejí na úkor „cizinců“ či těch, co tak skvostný rodokmen nemají, nemluvě o těch, kteří nepřísluší žádné kastě. Je to pro něj hanba a mimořádná pohroma.
Člověk s jeho rozhořčením soucítí. Je to však správné rozhořčení? Zdá se, že učení Bhagavána nevěnuje pozornost. V jeho přítomnosti se mohl dozvědět, že vize představují nepodstatnou veteš a že to není rodokmen, ale jen duchovní zralost, která se na cestě Bhagavána počítá.
Zmiňuje zde tento případ jako ukázku vnitřních nadějí těch, kdo věří v siddhis a ubližují si tím, že k tomu zneužívají mysl. Kdyby měl tento pán s pobytem v ášramu o něco delší zkušenost, pak bychom našli někoho, kdo tu žil ne šest týdnů, ale šest, deset či patnáct let, a přesto že žádnou vizi nezažil, nebyl tím nijak sklíčený, a to ani s ohledem na svůj rodokmen, svoji osobní důstojnost či duchovní pokrok. Nepřítomnost vizí by naopak považoval za dokonalou Milost Bhagavána, která se mu na jeho cestě zřetelně projevila.
Mír mysli, o kterém Bhagaván hovoří, je přirozeně podmíněn přímočarým chápáním skutečnosti. Našim cílem musí být tento mír, a ne vize.
11. Bhagaván: Traduje se, že někteří světci dokázali oživit mrtvé. Přesto však nevzkřísili všechny mrtvé. Kdyby to bylo možné, nebyla by smrt, žádné hřbitovy, žádný svět. (hovor 342)
S. S. Cohen: V dotaze šlo o to, že matka jela s tělem svého mrtvého chlapce 300 mil vlakem do Tiruvannamalai, za což mimochodem zaplatila vysoké jízdné, protože jí bylo ve snu řečeno, že Bhagavánův dotek dítě oživí. Nebylo jí však dovoleno přinést mrtvolku dítěte do ášramu, takže k doteku nedošlo. Aby Bhagaván truchlící matku utěšil, místo doteku jí řekl, že pokud by byl sen pravdivý, tak chlapec druhého dne oživne. Tělo bylo tedy ještě přes noc schováno a zpopelněno bylo až následujícího dne.
Co teď s tímto krutým snem? Bohužel takový je osud těch, kdož formují své životy podle snů, vizí, různých nadpřirozených projevů atp. Sen nejspíše vznikl z toužebného přání matky.
Bhagaván správně poznamenal, že dokonce i světci, o kterých se tvrdí, že oživovali mrtvé, měli své limity, tedy že jejich činy byly proti přirozenosti přírody. Jinak by lidstvo dosáhlo nesmrtelnosti, čímž by vnikly nesmírné komplikace – ekonomické, politické, rodinné i sociální. Proto je kříšení mrtvých něco, co nezapadá do běhu života.
Zmrtvýchvstání dotekem nebo milostí světce je třeba brát jako něco, co závisí na osudu oživené bytosti, jak o tom mluví text o Šivovi v bodě 6 této kapitoly.
