28. 8. 2025
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Svět, 17 - 20
17. Tazatelka: Není Bůh činný prostřednictvím nějakého jím vyvoleného člověka?
Bhagaván: Bůh je ve všem a působí prostřednictvím všech. Boží přítomnost však lépe rozeznají očištěné mysli. Jednání čisté bytosti odráží boží působení jasněji než těch, kdo mají nečisté mysli. Proto se říká, že jsou tací, co jsou Bohem vyvolení. Ale tihle vyvolaní tak o sobě nemluví. Pokud si člověk myslí, že je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, pak je zřejmé, že si stále podržuje svoji individualitu a že se plně neodevzdal. (hovor 594)
S. S. Cohen: Samotným konajícím je Bůh, jak jsme to už zde zmínili. Bhagaván zde přináší nový pohled v tom, že božímu konání může porozumět jen očištěná mysl, která pak už nepotřebuje prostředníka. Ten, kdo se za takového prostředníka (rádoby gurua) vydává, by měl být brán jako oběť egoistických bludů.
Zdá se však, že to tazatelka myslí trochu jinak, a sice ve smyslu, že si Bůh záměrně vybere určitého člověka. Domnívá se, že božská Milost si vyvolí někoho, kdo bude jednat ve prospěch jiné osoby nebo celého národa. Takový názor je úplně mimo. Bhagaván vysvětluje, že boží působení je možné v mysli, která je pro určitou činnost vhodnější. „Vybraný“ člověk však o tom neví, tím méně aby o tom mluvil. Důvod je jednoduchý. Jeho výběr představuje samočinný akt a člověk pak jedná podle své přirozenosti, i když z toho nakonec může vyplynout prospěch celému lidstvu.
Když uznáme, že všechny činnosti náleží Bohu, pak není místo pro rozlišování jednoho činu od druhého. Veškeré konání je navozeno či vnuknuto moudrým činitelem z nitra, bez nutnosti připomínky, že jde o Boha. Totéž lze říci o všeobecně nebo individuálně prospěšném činu. Na člověka, který si takový čin přivlastňuje a tváří se, že je to jeho dílo, musíme nahlížet s nedůvěrou. Obzvláště, když svoji činnost ve světě považuje za duchovnější než samotný tapas (duchovní úsilí) a sebeodevzdání. Je jasné, že jeho odevzdání je velice chabé a jeho tapas nemá cenu zmiňovat.
18. Tazatelka: Nejsou za kněze nebo prostředníky mezi Bohem a lidmi považování bráhmani?
Bhagaván: Ano, ale kdo je to bráhman? Je to ten, kdo si uvědomil brahman. Není v něm žádný pocit individuality. Nemůže si myslet, že jedná jako nějaký prostředník. (hovor 594)
S. S. Cohen: Tato definice bráhmanismu je stará jako země. Když Bhíšma před tisíci lety ležel na posteli ze šípů a v přítomnosti Šrí Krišny vyučoval Pandávasu Dharma Šástrám, tak také, podobně jako Bhagaván, vysvětlil pravý význam bráhmanismu slovy: „Kdo je a kdo není bráhman, rozhodnou činy. Bráhmana nedělá provádění obřadů a svatých obětí. To je jen připoutanost, způsobená touhou. Bráhmanem je ten, kdo je od tohoto volný. Ten, kdo ukáznil své smysly, kdo je neustále v jógovém samádhi, takový je bráhmanem. Je povznesený nad vše a své štěstí čerpá ze samotného Já.“ (Shanti Parva of the Mahabharata)
Bráhmanem je, doslovně řečeno, ten, kdo přebývá v brahman – tedy džňánin, nebo alespoň dokonalý sádhak, a to bez ohledu na jeho kastovní původ. Tazatelka má však na mysli jen ty, kdo nosí posvátnou bráhmanskou šňůru, kteří svůj bráhmanismus odvozují z rodové linie, což odmítají jak svatá písma, tak i Bhagaván. Na druhé straně vykonala kasta bráhmanů pro Indii i svět mnoho dobrého. Uchránili před zničením svatá písma a díky tomu, že se pevně drželi duchovní tradice, mohla Indie ve své dlouhé historii přestát spousty osudových ran. Naneštěstí vichr změn, který v posledních sto či dvě stě letech duje světem, zasáhl i tuto kastu. Většina bráhmanů zjistila, že stojí před nutností zápasit o své živobytí, což je donutilo zabrat pozice, které byly dříve vyhrazeny kšatrijům (kasta bojovníků, šlechticů) a vaišjásům (kasta rolníků, řemeslníků a obchodníků). Přesto jsou v první linii tam, kde jde o studium a praxi jógy a Védánty a rozšiřování znalostí uložených v sanskrtu, což jsou význačné duchovní rysy, které stojí proti materialistickým tendencím současného doby.
Je tedy jasné, že neexistuje žádné lidské konání, které by mohlo vstoupit mezi Boha a lidstvo. Pomáhat může jedině džňánin – osvobozená bytost, která realizovala Boha. Ne však jako nějaký prostředník, ale jako učitel a průvodce směrem k absolutnímu stavu Já.
19. Bhagaván vysvětluje, že rozdíl mezi džňáninem a adžňáninem není v jejich chování, ale jen v jejich náhledu: Nevědomý člověk (adžňánin) se ztotožňuje s egem a činnosti Já považuje mylně za své. Naproti tomu ego džňánina zmizelo a džňánin se neomezuje tímto nebo jiným tělem, touto nebo jinou událostí apod.
Bhagaván pak vypráví příběh, který to dokládá: V posteli vedle sebe spí dva lidé. Jeden z nich sní, že oba jsou na cestě kolem světa a prožívají různá dobrodružství. Když se vzbudí, říká tomu druhému, že byli oba na cestě kolem světa. Ten druhý člověk však na jeho povídání shlíží s despektem.
Paní Batemanová, které byl příběh určen, protestovala: Spánek a sen na mě nemají žádný vliv. Spánek je stav tuposti, zatímco stav bdění je plný nádherných a zajímavých věcí.“
Bhagaván: To, co považujete za stav naplněný úžasnými a zajímavými věcmi, je pro džňánina tupým a nevědomým stavem spánku. Mudrc je v bdělém stavu tam, kde pro jiné vládne temnota. Musíte se vzbudit ze spánku, který vás má nyní ve své moci. (hovor 607)
S. S. Cohen: Anglická dáma, která se zde ptala, nám bezděčně prozradila tajemství stvoření. Příčinou jejího zmatku je působení gun ve vědomí. Ony dávají vzniknout smyslům – tedy světu. Jejím omylem je nepochybně jakýsi vnitřní popud, nutkání zažívat „krásné a zajímavé věci“. A ejhle – krásné a zajímavé věci jsou tu. Naproti tomu se beztvarý, bezbarvý, tichý stav čirého bytí stává nesnesitelně „tupým“. Neklid ve vědomí způsobí vznik snu, který vytvoří panorama obrázků, abychom si užívali světské mnohosti a pestrosti. Touha této dámy po kráse je příčinou vzniku jejího těla, které ji dovoluje se těšit z „krásy“.
Vyvstává otázka, proč, když je tazatelka natolik oddaná krásám světa, je každý den opouští a vyhledává „tupost spánku.“ Jak to sladit s její oddaností vůči světské kráse? Vždyť každý den ji opouští a vědomě, a dokonce s chutí se jí zříká kvůli temnému a pustému spánku. A nedělá to jednou za uherský rok, ale nejméně tři sta šedesát pětkrát do roka. Měla by se nad tím vážně zamyslet. Je cosi záhadného a tajemného v tom, že ostře odmítá tupý spánek, který však každý večer toužebně vítá.
Jsou tazatelé, kteří se o okolnosti svého spánku ani v nejmenší nezajímají, a to dokonce ani když jim to mudrci objasňují. Myslí si, že se to jejich otázky nijak netýká. Myslí si o sobě, že existují jako oddělená bytost ve stabilním, skutečném, trojrozměrném světě, takže nemá smysl se zaobírat mlhavým, stínovým světem spánku a snů. Faktem ale je, že srovnání a posouzení všech tří stavů (bdění, snění a spánek beze snů) je pro plné pochopení skutečné podstaty našeho bdělé stavu naprosto zásadní. Podle představ tazatelky je spánek dobrý k regeneraci těla. Regenerace však znamená, že jí předcházela únava, napětí. Při mnoha příležitostech jsme už dokazovali, že tělo je necitné. Tak jak může necitný, neživý objekt pociťovat únavu? A i kdyby byla regenerace těla cílem spánku, tak k čemu jsou sny? Proč během spánku navštěvujeme jiné světy? Proč neodpočíváme právě teď a tady, jak to dělají např. všechny stroje?
Skutečností zůstává, že to, co nás nutí spát je touha po odpočinku a potěšení, plynoucího z vnitřního „domova“, kde spočineme zcela sami, když jsme se předtím vyčerpali rozptylováním pozornosti, za kterým se skrývají smysly, se svojí „zajímavou“, ale neskutečnou tvorbou a prchavou a přeludu podobnou „krásou.“
To, čemu říkáme bdění, je vlastně snění a náš bezesný spánek představuje probuzení do mentální normality, oproštěné od klamu snu. „Co je temnotou pro nevědomého, je světlem pro moudrého,“ říká Bhagaván a smysl tohoto výroku musíme pečlivě uvážit.
Bhagaván dál vysvětluje:
20. Bhagaván: Spánek, snění a bdění jsou pouhé fenomény, projevující se na Já. Samotné Já je neměnné. Je to prosté uvědomění. Ten, kdo spí, sní a bdí je vždy tatáž osoba. Stav bdění se považuje za stav plný krásných a zajímavých objektů. Jejich nepřítomnost, kterou člověk považuje za spánek, je stavem temnoty. Svět kolem vás vnímáte proto, že se ztotožňujete s tělem a pak říkáte, že bdění obsahuje spoustu krás. Spánek se naproti tomu zdá být otupělostí, protože zde jako jedinec nejste a těchto objektů si nevšímáte. Opravdu to ale tahle je? Ve třech stavech (bdění, snění spánek) existuje spojitost bytí, nikoli však spojitost jedince a (vnímaných) objektů.
To, co je stále, to existuje. Co je přerušované, je pomíjející. Proto je stav bytí trvalý, kdežto tělo a svět trvalé nejsou (hovor 609)
S. S. Cohen: Bhagaván se zde vyjadřuje velice jasně. Všechno se točí kolem slov, že tělo, které v bdělém stavu vidí „krásné a zajímavé věci“, ve spánku chybí a stejně tak chybí i všechny objekty bdělého stavu. Plyne z toho, že tělo a svět se objevují a zase mizí společně, aniž by měly vliv na bytí, které bdí, sní a spí. Tělo není živoucí bytostí, ale jen nástrojem, které si bytí vybralo, aby se těšilo z krásných a zajímavých věcí, podobně jako si někdo vezme dalekohled, aby viděl vzdálené objekty, které jsou jinak neviditelné. Tělo není nic jiného nežli takový dalekohled. A nejenom to – tělo lze zničit, kdežto bytí je trvalé. Bytí proto představuje skutečnost, kdežto pomíjivé tělo skutečné není.
