14. 8. 2022

Michael James - Role Milosti ve všem, co si ego tvoří (4/4)

Originál článku je dostupný na webové stránce Michaela Jamese:
https://happinessofbeing.blogspot.com/2019/08/the-role-of-grace-in-all-that-ego.html


Arunáčala7. Vše se odehrává pouhou přítomností Milosti. Milost však nemá nějaké přání, aby se něco stalo, nic nekoná a ani není čímkoli ovlivněna (15. verš Kdo jsem já?)

V předchozím 13. verši se hovořilo o „jediné svrchované vládnoucí síle“ nebo o „jediné boží síle“, což je síla Milosti a je to projev Bhagavánovy nekonečné lásky k nám samotným. I když zde Bhagaván říká, že tato síla řídí veškeré káryjas (všechny naše potřeby či vše, co se má udělat, nebo co se má přihodit), tak jinde vysvětluje, že ve skutečnosti síla Milosti nic nekoná, svou pouhou přítomností pouze „pohání“ všechny káryjas (její působení spočívá v tom, že tato síla je tím, čím vždy je – je neproměnná, jasně klidná a nedotknutelná čímkoli, co se zdánlivě odehraje). Právě tohle je objasněno v 15. verši Kdo jsem já?:

„Pouhou přítomností slunce, které vyšlo bez icčá (přání, tužby či záliby), bez sankalpa (vůle či záměru) a bez jatna (úsilí nebo námahy) sluneční kámen (drahokam, o které se má za to, že když je vystaven slunci, tak vyzařuje oheň či teplo) vydává oheň, lotos kvete, voda se vypařuje a lidé začnou konat své světské činnosti podle jim příslušných káryjas, nebo s nimi přestanou. A stejně jako se střelka kompasu pohne, když se k ní přiblíží magnet, tak se pohybují (vynakládají úsilí či zaměstnávají se činnostmi), nebo přestávají pohybovat i lidské bytosti, které podléhají (jsou lapeni) trojitou (stvoření, udržování, zánik) či pětinásobnou (stvoření, udržování, zánik, zahalení a Milost) funkcí Boha. Jejich činnosti probíhají v důsledku neobyčejně podstaty boží přítomnosti, která je sankalpa rahítar (prostá chtění či záměru) a podle jím příslušných karmanů (tedy nejen v souladu s jejich prárabdha karmanem – osudem, který je pohání, aby konali to, co je jim určeno, ať už je to příjemné či nepříjemné, ale i podle jejich karma-vásán, což jsou sklony či tendence přát si, myslet, mluvit, nebo jednat určitým způsobem, což je popohání vyvinout úsilí, aby bylo zažito příjemné, nebo aby se vyhnulo nepříjemnému). Bůh však není sankalpa sahítar (ten, kdo má nějaké přání či záměr). Karman se jej nijak nedotýká (tj. Bůh není tím či oním způsobem svázán osudem, nějakým karmanem či jakoukoli činností). Je to podobné, jako když se světské konání nedotýká slunce nebo jako když vlastnosti a nedostatky čtyř základních prvků (země, voda, vzduch, oheň) neovlivňují všepronikající prostor.“

 

8. Milost je světlo uvědomění, které osvětluje naši mysl. Správným využitím Milosti je proto stočení naší mysli (pozornosti) zpět a s láskou ji rozpustit v Srdci.

Milost nejenomže ovlivňuje a řídí vše svojí pouhou přítomností, ale je také světlem (vědomím), s jehož pomocí ego vše vytváří. Znamená to, že Milost je jasným světlem čirého uvědomění, které neustále září v našem Srdci jako Já. Ale místo abychom této záři věnovali svoji láskyplnou pozornost, odvracíme se od ní pryč. Právě tímto nesprávným použitím síly Milosti si vytváříme celý tento sen, kterému říkáme „naše životy“.

Před námi je jednoduchá volba – buď si vybereme cestu pravrtti (cestu směřující vně do světa, cestu aktivit a růstu ega), nebo cestu nivrtti (cestu návratu, umenšení ega, ustání aktivit, odpoutání se od světa). Přirozenou tendencí ega je jít cestou pravrtti. Milost je však světlo uvědomění, ozařující mysl, a tím nám umožňuje dokonce i projektovat a vnímat projevy světa, a tedy sledovat cestu pravrtti, na které si stejně tak či onak žádáme pomoc Milosti. Cesta pravrtti ovšem představuje nesprávné použití síly Milosti.

Cesta nivrtti je cestou naprostého odevzdání se. A jak nás Bhagaván učí v první větě 13. verše Kdo jsem já?, tak abychom se kompletně odevzdali, k tomu musíme být dychtivě sebepozorní, takže pak nedáváme ani sebemenší prostor k výstupu nějakých jiných myšlenek. Musíme se naprosto odevzdat a věčně spočívat v našem přirozeném stavu absolutního nivrtti, a to pouhým stočením veškeré pozornosti zpět do nitra (směrem k nám samotným). Tím se ponoříme do čirého světla Milosti. Bhagaván to jasně vysvětluje ve 22. verši Ulladu Narpadu:

„Uvažujme. Jak jinak poznat Boha prostřednictvím mysli, nežli stočením mysli zpět do nitra a ponořením mysli do Boha, který září v mysli jako světlo, jež ji osvětluje.“

Verš lze rozvést: Uvažujme. Jak jinak poznat (dopátrat se či uvidět) Boha prostřednictvím mysli, nežli stočením (ohnutím, sklopením, vrácením) mysli (či intelektu) zpět do nitra a ponořením (vložením, upevněním) mysli do Boha, který září v mysli jako světlo (čirého vědomí), jež ji osvětluje (dává ji schopnost uvědomovat si).

Milost je naprosto nestranná. Oslnivě září v každém z nás, bez ohledu na to, zda je mysl relativně čistá, nebo nečistá. Ovšem do té míry, do jaké je mysl pod vlivem nečistot (světských tužeb), tak Milost nesprávně používáme k tomu, abychom se vydali cestou pravrtti. A pokud je mysl do jisté míry čistá, tak v tomto rozsahu využíváme Milost ke sledování cesty nivrtti. Milost je nekonečná láska, kterou k nám Bhagaván chová, protože nás vnímá jako sebe samotného. Bhagaván si tudíž pro nás nepřeje nic jiného, než abychom ztišili mysl a byli tím, čím skutečně jsme. Správné využití světla Milost je tedy v obrácení pozornosti do nitra a vnímat tuto Milost se srdcem rozplývajícím se láskou.

Předchozí části:

...3/4

...2/4

...1/4