25. 6. 2020

Michael James - Jak splynout s Arunáčalou

---

Ve třetím verši Šrí Arunáčala Pančaratnam Šrí Bhagaván říká:

Neposkvrněnou myslí, která je zcela ahamukham (stočená do nitra, stočená k Já či je sebepozorná), zkoumáním, odkud přicházím (odkud se objevuje mé já, odkud pramení – pozn. překl.) a (v důsledku toho) jasným poznáním formy (či podstaty) já, člověk bezpochyby zanikne v Tobě, Arunáčalo, jako řeka v oceánu.

Přítel mi dnes poslal mail, v němž se na tento verš odkazuje a ptá se: „Jaké Bhagavánovo učení je v tomto verši obsaženo?“ Následující článek tedy vychází z odpovědi, kterou jsem mu napsal.

Bhagaván nás zde učí – naprosto jasně a jednoduše – že prostředkem pro naše splynutí s Arunáčalou a pro náš zánik (jakožto ega, odděleného jedince – pozn. překl.) v ní, podobný vplynutí řeky do oceánu, je učinit mysl ahamukham (stočenou k Já, stočenou do nitra či stočenou jen k sobě samé) a následně zkoumat odkud vzniká ego a jasně poznat „formu“ neboli skutečnou podstatu osobního já.

Třebaže to zde Šrí Bhagaván výslovně neuvádí, z verše vyplývá, že Arunáčala je jak naší skutečnou podstatou a zdrojem, z něhož ego vyvstává, tak i tím jediným, co zůstává, když s Arunáčalou splyneme. Šrí Bhagaván to vyjádřil prvním verši Šrí Arunáčala Pančaratnam, kde říká: „Arunagiri (hora Arunáčala) paramátman, pohlcující vše září svých paprsků (čistým sebeuvědoměním).“ Znamená to, že Arunáčala pohlcuje ego, jako oceán pohlcuje řeku, a tím pohltí vše ostatní, protože to ostatní bez ega nemůže existovat, jak nás Šrí Bhagaván učí první větou sedmého verše Šrí Arunáčala Aštakam: „Když neexistuje myšlenka já (ego), pak nebude existovat ani nic jiného (jiná myšlenka nebo jiná věc).“

Abychom se však stali tak horlivými v ahamukhan – v sebepozornosti či v připomínání si sebe sama – čímž jasně poznáme naši skutečnou podstatu a navždy se ponoříme do Arunáčaly, k tomu musí být mysl neposkvrněná. A jak učinit mysl neposkvrněnou? Bhagavánova odpověď je ve druhé větě pátého verše Šrí Arunáčala Aštakam: „Jako se brousí drahokam, (aby se třpytil), tak když člověk brousí mysl na kameni pamatování na Tebe, aby odstranil její kazy, mysl se rozzáří světlem Tvé Milosti.“

Jak brousit mysl na kameni připomínání si Arunáčaly? Pozorností k sobě samému. Místo abychom ji dovolili se zaobírat čímkoli jiným, musíme ji trénovat v pozornosti k sobě samé, což je to, co Bhagaván myslí slovem ahamukham (pozornost k Já, věnování pozornosti sobě samému). Znamená to trpělivě a opakovaně praktikovat ahamukham čili sebepozornost, čímž odstraníme všechny nečistoty mysli (konkrétně všechny záliby, odpory, připoutanosti, naděje, strachy atd., což všechno táhne mysl vně). Tak nakonec poznáme skutečnou podstatu Já, čímž vplyneme v Arunáčalu, podobni řece vtékající do moře.

Bhagavánovo učení je takto jednoduché, přímé a jasné. Pokud mu přesně a správně porozumíme, nepotřebujeme se dále vzdělávat v žádném dalším učení či filozofii.

 

Z diskuse k článku:

Asun Asparicio:

Michaeli, když pročítám svědectví Bhagavánových stoupenců, vždy jsem velice ohromená tím, že žádný z nich, Sádhu Óm, Muruganar a někteří další, se nikdy neprokazují svojí vlastní realizací. Dá se říci, že nikdy nehráli roli gurua, a navíc to zcela odmítali. Místo toho vždy poukáží na Ramanu, jehož zkušenost realizace se obešla bez jakéhokoli prostředníka či gurua, jako by byl Ramana navždy jejich guruem a oni navždy jeho stoupenci, kteří získali zkušenost realizace prostřednictvím Ramany. Mohl byste mi vysvětlit pozůstatek této zjevné dvojnosti? I přes váš výklad ohledně Arunáčaly mi to stále není jasné.

Stane se člověk stoupencem Bhagavána, když sleduje jeho cestu, a to i přes to, že o Bhagavánovi neví a nezná jeho učení? Jak se v tom vyznat?

Vím, že Bhagaván jsme vlastně my sami. Ale také vím, že jeho fyzický tvar, co by gurua, je svým způsobem důležitý, stejně jako pocit oddanosti či víry nebo důvěry v něj. Jak byste tuhle dvojnost vysvětlil? Je to kvůli tomu, že dokud není ego zcela zničeno, bude se stále více či méně ztotožňovat s tělem, a proto se musí takříkajíc přidržovat fyzické formy gurua?

Michael James:

Asun, na tvůj dotaz nedokážu adekvátně odpovědět, protože Bhagavánova role gurua je spíše pociťována srdcem, nežli chápána rozumem, takže jeho jedinečnosti a nepřekonatelnosti dokážeme porozumět jen do té míry, do jaké mu otevřeme naše srdce.

Bezpochyby je věčným gurem, je guruem navždy, v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, protože se nachází mimo hranice času a prostoru. Bhagaván je naší vlastní skutečnou podstatou (átma svarúpa), a proto jen on sám jediný existuje. On sám v 13. verši Šrí Arunáčala Akšaramanamalai zpívá o Arunáčale, kterou je on sám:

Ó Arunáčalo, jsi význam (podstata či smysl) slabiky ÓM, není tu nic, co by se Ti rovnalo, nebo Tě překonalo. Kdo Tě může poznat takovou, jaká jsi?

Abychom ji poznali, musíme být Arunáčalou spolknuti, takže zůstane jen ona, kdo se může poznat.

Bhagavánovým stoupencem se můžeme stát dvěma způsoby. Buďto jej budeme považovat výhradně za Boha, nebo se pro nás stane jak Bohem, tak i guruem a současně i naší skutečnou podstatou. Mnoho stoupenců jeho učení sleduje jen vlažně. Pro ně je Bhagaván toliko spravedlivým Bohem. Ale pokud upřímně toužíme jít jeho cestou, pak je nám Bohem, gurem a naší vlastní skutečnou podstatou.

Snažíme-li se co nejlépe jít cestou sebezkoumání a sebepodrobení podle Bhagavánova učení, pak jsem bezpochyby jeho stoupenci, protože jsme věrni tomu, co v našem snu (zapomnění na Já – pozn. překl.) vyjevil a co nás učil.

Jak píšeš – dokud povstáváme jako ego, prožíváme se jako osoba (jako nějaké tělo), takže se v našem pohledu Bhagaván jeví být další osobou, někým, kdo žil 54 let v Tiruvannamalai, projevující svoji laskavost a lásku všem, kdo jej navštívili, zatímco ve skutečnosti nikdy nebyl osobou, ale jen základní uvědoměním si naší vlastní existence – JÁ JSEM.

Dualita se jeví existovat jen proto, že jsme se Bhagavánovi ještě zcela neodevzdali. Když tak učiníme, pak jej poznáme v jeho skutečnosti, tedy jako naši vlastní skutečnou podstatu a hned poté pochopíme, že tu nikdy žádná dvojnost nebyla.

 

Rajat:

Michaeli, existuje tvůj překlad 77. verše Akšaramanamalai: „Arunáčalo, ty ničíš připoutanost těch, kdož obtěžkání připoutaností přicházejí za Tebou.“ Zdá se, že tento verš odkrývá zvláštní sílu Arunáčaly, která člověku pomáhá získat odpoutanost. Říká se též, že Bhagaván naše ego spolkne jen když chceme být polknuti, když už nemáme žádné touhy, kromě záliby stáčet se pozorností do nitra. Ale uvedený verš říká, že nám Arunáčala pomůže bojovat s touhami dokonce i v případě, kdy odpoutanost postrádáme, nebo nám pomůže alespoň do určité hranice. Uvažuji správně? Mohl byste prosím tuto sílu Arunáčaly více popsat?

Michael James:

Přesně jak říkáš – Arunáčala nevykoření naše ego, dokud nejsme ochotni se ho zcela vzdát. Ale jak Bhagaván často říkal – milost je na začátku, uprostřed i na konci, takže úkolem Arunáčaly (když její pravou podstatou je milost) není jen vykořenit ego, ale také jej učinit ochotným se vzdát sebe sama. Arunáčala to vykoná tím, že v člověku rozpálí touhu zkoumat sám sebe, čímž se všechny naše touhy a připoutanosti oslabí, a zároveň posílí naši lásku se odevzdat.

Čím více tužeb a náklonností se oslabí a přiměřeně tomu zesílí naše láska se odevzdat (jinak řečeno, čím větší odpoutanost a lásku získáme), tím intenzivněji a jasněji bude naši mysl ozařovat náš vrozený vnitřní jas. Průzračnost (čistota) tohoto jasu je to, čemu říkáme vivéka (rozlišování). Takže ano, Arunáčala vládne zvláštní silou, které říkáme milost, která nám pomáhá získat vivéku, bhakti (lásku) a vajrágju (odpoutanost), což jsou tři vlastnosti, které jdou vždy ruku v ruce a vzájemně se podporují.

 

Anadi Ananta:

…cituje: „Neposkvrněnou myslí, která je zcela ahamukham (stočená do nitra, stočená k Já či je sebepozorná), zkoumáním, odkud přicházím (odkud se objevuje mé já, odkud pramení – pozn. překl.) a (v důsledku toho) jasným poznáním formy (či podstaty) já, člověk bezpochyby zanikne v Tobě, Arunáčalo, jako řeka v oceánu.“

Protože však moje mysl není ani neposkvrněná, ani dostatečně horlivá v sebepozornosti, tak nemůže zkoumat, odkud já povstává. Proto nikdy nebude schopná se v Tobě ztišit, Arunáčalo. Bezpochyby víš, co je příčinou takového fiaska. A když ani Ty nevidíš nějakou šanci nebo naději změnit tuto bídu, pak skončím v pekelném ohni.

Patrně o mě nijak nepečuješ, nebo si nic lepšího nezasloužím.

Michael James:

Anadi, při tvém naříkání na tvůj současný stav, který je bezmála stejný, jako stav většiny z nás, měj prosím na paměti Bhagavánovu odpověď komusi, kdo si stěžoval, že sebeodevzdání je nemožné. „Zpočátku je naprosté sebeodevzdání nemožné. Ale částečné sebeodevzdání je bezpochyby možné pro každého. Postupně to povede k úplnému sebepodrobení.“

Protože se můžeme opravdově odevzdat jen do té míry, do jaké naši pozornost stočíme k nám samotným, tak částečným odevzdáním se myslí alespoň jemné a pozvolné pokusy stočit naši pozornost do nitra, bez ohledu na to, jak rychle a jak často to můžeme zopakovat. Lépe než bědovat nad naším současným stavem, je využít náš drahocenný čas k pokusům o sebepozornost. Když se budeme snažit pozorovat toho, kdo naříká, naříkání dříve či později zmizí, a to, co pak zůstane, je nekonečné a věčné štěstí.