13. 9. 2020

Michael James - Jak provádět sebezkoumání (2/2)

Originál článku je dostupný na webové stránce Michaela Jamese:
http://happinessofbeing.blogspot.com/2019/05/how-to-practise-self-enquiry-atma-vicara.html


Asun:

Povahou ega je, že v rozhodujících momentech ze strachu couvne. Trvá na své zdánlivé existenci, takže se zdá, že jsem chyceni v jakési Hlavě 22. Jak z toho ven?

Michael James:

Asune, důvod, proč jako ego v rozhodujícím okamžiku couvneme, spočívá v tom, že nejsme dosud svolní k naprostému sebeodevzdání. Neznamená to však, že jsme lapeni v Hlavě 22, protože pokud ve snaze o sebepozornost vytrváme, jak to jen bude možné (tzn., jak moc jsem ochotni, tak činit), naše svolnost k sebeodevzdání se bude neustále zvyšovat.

V šestém odstavci: Kdo jsem já? Bhagaván říká: „Když člověk neustále cvičí uvedeným způsobem, zvyšuje se síla mysli zůstávat pevně zakotvena v místě svého zrodu.“ Zde uváděná „síla k pevnému zakotvení v místě zrodu (mysli)“ je naše ochota vzdát se sebe sama, protože pevně přebývat v naší skutečné podstatě a jako ona (která je naším „rodištěm“, zdrojem, z něhož povstáváme jako ego) můžeme jen do té míry, do jaké jsme svolní vše ostatní pustit a zcela se tak vzdát sebe sama.

Na cestě sebezkoumání či sebeodevzdání proto neexistuje žádná Hlava 22. Čím více tuto cestu sledujeme, tím více budeme svolní k sebe odevzdání, a čím více bude svolní k sebe odevzdání, tím menší bude strach z vlastního zničení. Místo strachu z našeho zániku, který nyní pociťujeme, jej nakonec uvítáme a obejmeme, protože jen jeho objetím se můžeme nakonec navždy ztratit v nekonečném míru, uspokojení a štěstí, což je naše skutečná podstata.

 

Odpověď Michaela Jamese na další dotaz:

Předně, pokud jde o vaši otázku: „…je správné tvrdit, že mája, mysl a ego jsou synonyma?“ – v jistém smyslu je mysl totéž co ego, ale ne ve všech souvislostech, protože termín „mysl“ se občas nevztahuje jen na ego, ale na souhrn všech myšlenek, které obsahují jak ego – prvotní já-myšlenku, která je subjektem či vnímajícím všech zbývajících myšlenek – tak všechny další myšlenky či mentální projevy, což jsou egem vnímané objekty. Protože se však v nepřítomnosti ega jiné myšlenky projevit nemohou (jelikož se zdají existovat jen v pohledu ega), tak je ego kořenem, z něhož raší všechny další myšlenky. Je proto podstatou a podkladem mysli. Když tedy Bhagaván používá termín mysl, obvykle (ale ne vždy) tím myslí ego. Musíme proto v každém případě rozlišovat, zda je pojem mysl použitý jako synonymum pro ego, nebo má obecnější význam.

Stejně se to má s termínem „mája“. Ego samo představuje máju, ale pojem mája se často vztahuje na tvorbu máji, a sice na všechny další myšlenky či projevy. Proto je mája v jistých souvislostech synonymní s myslí coby egem a jindy zase s myslí v obecnějším významu – v souhrnu všech myšlenek či mentálních projevů.

Ego a Lewis (autor dotazu – pozn. překl.) neznamenají totéž, protože Lewis je jedním z mnoha lidí, projektovaných egem a egem vnímaných. A i když se stane, že je Lewis člověkem, které nyní ego bere za sebe sama, není to tak, že by se stále považovalo za Lewise. Protože dříve, než se vnímalo jako Lewis, tak se ego považovalo za mnoho jiných lidí, takže Lewis je jen ztotožněním, které si ego přisvojilo v současném snu (snu zapomnění na Já – pozn. překl.). Proto není ego Lewisem, ale jen nesprávným uvědoměním, které si nyní sebe samo uvědomuje jako „já jsem Lewis“.

K vaší druhé otázce: „…je vůbec možné říct, že ego může praxí sebezkoumání spatřit neexistující ego?“. Kdepak. Je jasné, že ego nikdy nemůže vidět sebe samo jako neexistující. Když ego dostatečně horlivě zkoumá sebe samo, navždy se rozpustí a zmizí v čistém a vše pohlcujícím světle čirého sebeuvědomění, takže pak zbyde jen toto čiré sebeuvědomění, v jehož jasném náhledu nemůže nikdy existovat, nebo se zdát existovat, nic jiného než ono samotné. Co se někdy popisuje jako spatřování neexistence ega je jen zření, že existujeme výhradně my samotní. A to, co vidí, že jen my samotní existujeme, není ego, ale toliko čiré sebeuvědomění, které je to, co vždy a ve skutečnosti jsme.

Za třetí – psal jste: „…zdá se být užitečnějším přestat zkoumat podstatu ega a odkud ego vzniká a místo toho zaostřit pozornost na to, jestli existuje nějaká skutečná reálnost toho, čemu se říká ego.“ To, co je nutné, je zkoumat jen sám sebe, toho, kdo se nyní zdá existovat jakožto ego. A zkoumat se dokážeme jedině prostřednictvím horlivé sebepozornosti (tedy snahou nevšímat si ničeho jiného nežli sami sebe – tohoto ega). Proto můžeme toto zkoumání popisovat nejenom jako zkoumání podstaty ega, ale i jako zkoumání toho, čím ego ve skutečnosti je a odkud vzniklo, nebo jako zkoumání, zda ego vůbec existuje. V praxi jsou všechny tyto popisy totožné. Jde o to, snažit se o nejvyšší možnou horlivou sebepozornost.

A nakonec váš poslední dotaz: „Je správné tvrzení, že ochota k sebeodevzdání není nutná, protože prostě přirozeně vyvstane jako vedlejší důsledek praxe sebezkoumání?“ Pokud bychom neměli ani špetku vůle k sebeodevzdání, nebyli bychom schopni s praxí sebezkoumání začít, protože stočit pozornost zpět do svého nitra můžeme jen v té míře, v jaké jsme schopni se vzdát tohoto ega. Naše schopnost sebeodevzdání bude zpočátku nedostatečná, ale na tom nesejde. Podmínkou je vytrvat ve snaze o zkoumání sebe sama, protože čím více se rozhodneme věnovat pozornost sobě, místo něčemu jinému, tím více vzroste naše ochota k sebeodevzdání.

 

Odpověď Michaela Jamese na další dotaz:

Anadi, ve svém komentáři se ptáte: „Jestliže jsme ve skutečnosti jen čisté sebeuvědomění, což je to, co vždy existuje takové, jaké je, nedotčené projevením se ega, nebo čehokoli jiného, v člověku vyvstane otázka, zda je pro ego vůbec nějakého horlivého sebezkoumání třeba? Namísto snahy o horlivé sebezkoumání bychom prostě mohli nechat ego být takové, jaké je. Proč se zaměstnávat/znepokojovat/trápit bezvýznamnými detaily, jakými je rozpouštění jakéhosi neexistujícího přízraku (ega)?“

Sebezkoumání tu není kvůli naší skutečné podstatě, která je čistým sebeuvědoměním, protože naše skutečná podstata si není nikterak vědomá či ovlivněná projevením či neprojevením ega, nebo čehokoli jiného. Sebezkoumání je potřebné pro nás jakožto ego. Pokud se nechcete zkoumat, a díky tomu poznat, co ve skutečnosti jste, Bhagaván to po vás nebude žádat. Jste-li se svým současným stavem – coby egem – spokojen, pokračujete v prožívání potěšení a trápení tak dlouho, jak chcete. Je to na vás.

Sebezkoumání je lékem, který Bhagaván doporučuje těm z nás, kteří jsou hluboce nespokojení s tímto iluzorním stavem vystoupení a přebývání v „podobě“ ega a kdo si proto přejí se z této zhoubné nákazy osvobodit. Jestli se pro tento lék rozhodneme, nebo ne, je na každém z nás.

 

Anadi:

Píšu ke zmiňované ochotě se odevzdat. Můj strach ze sebezničení je příšerný. Vzdát se nějaké snad dobré, ale neznámé všemohoucí síle – v tom je ohromné riziko. Vůbec nevíme, jestli dospějeme k neomezenému věčnému štěstí, i když nás o tom mudrci ujišťují. Jen blázen bude riskovat dobrovolné sebeodevzdání, a nakonec i své zničení, ve prospěch nějaké neznámé síly. Proto je nutné hned od počátku poznat skutečnou podstatu nebo charakter toho „přísného šéfa“. Člověk musí jasně poznat, komu svůj život svěřuje. Kuchař se například plně podřídí svému vrchnímu kuchařovi, jen když si plně uvědomí výhody, které z podřízení vůči šéfovi plynou. Podrobení se jakémusi neznámému vládci osudu z pouhého nadšení nastane, jen když nebude existovat žádná jiná rozumná možnost.

Michael James:

Anadi, sebeodevzdání nepředstavuje žádné riziko, protože vzdání se sebe sama znamená zbavení se naší klamné identity, takže pak přebýváme jako to, co skutečně a stále jsme. A v nepřítomnosti naší klamné identity – ega – tu nezůstane nic, co by prožívalo důsledky nějakého předpokládaného rizika. Jen když se zcela odevzdáme, tak ustanou všechna rizika a nebezpečí.

Sebepodrobení znamená vytrhnutí ega i s kořeny, takže zůstane jen to, co existuje stále a nikdy neprochází žádnou změnou. Sebepodrobení je tedy nejlepší volbou, která existuje. Riziko je spojené s životem. Může smrt představovat nějaké riziko? Smrt je konec všech rizik. Když hovoříme o smrti, nejde tu o smrt těla, ale o smrt ega, toho, kdo chybně považuje tělo za sebe sama.

Pravá sebeodevzdání neznamená „vzdát se nějaké snad dobré, ale neznámé všemohoucí síle“, a ani „podrobení se jakémusi neznámému vládci osudu“. Je to zkrátka ochota uklidit ego zpět do zdroje, z něhož povstalo. Zdrojem je čiré sebeuvědomění, které nám všem svítí ve spánku a které proto důkladně známe. Spánek, jehož příčinou je únava, je dočasné opadnutí ega, zatímco sebeodevzdání je trvalé odložení ega kvůli zaplavující a všepohlcující lásce být tím, co ve skutečnosti vždy jsme.

 

Odpověď Michaela Jamese na další dotaz:

Lewisi, mimo jiné ses ptal: „Představuje sebezkoumání zaostření pozornosti na místo pociťování přítomného bytí či uvědomování si?“ Dá se to takto vyjádřit, ale kdo pociťuje, kdo si je vědom? Kdo má všechny tyto pocit? Jsi to ty, takže všímat si pocitu přítomného bytí a uvědomování představuje způsob, jak se věnovat sám sobě.

To, čemu říkáš „pocit přítomného bytí, uvědomění“ je právě tvé základní a vždypřítomné sebeuvědomění a ty sám nejsi ničím jiným nežli tímto. Všechny ostatní objekty se objevují a mizí, ale tvé sebeuvědomění (tvůj pocit přítomného bytí, uvědomění) svítí stále, takže ono samo je tím, co ve skutečnosti jsme.

Momentálně je tvé sebeuvědomění smíchané s vědomím těla, pojmenovaného Lewis, a je tím popletené, takže si sebe uvědomuješ jako „já jsem Lewis“, ale Lewis nemůže být to, čím skutečně jsi, protože se projevuje jako jedno tělo ve stavu bdění a jako jiné tělo ve snu, takže nemůžeš být ani jedním z těchto těl. Ve spánku Lewis zcela zmizí, ale ať je či není projevený, ty jsi stále přítomen a jsi vědomý. Znamená to, že i když Lewis a jeho rozličná těla ve spánku zcela zmizí, ty existuješ, a i když si nejsi vědom něčeho druhého, neustále si uvědomuješ sám sebe, ale jen jako „já jsem“, a ne jako „já jsem Lewis“.

Všeobecně máme za to, že spánek (bezesný spánek) je stavem bez uvědomování, a to proto, že si ve spánku nejsme vědomi nijakých projevů. Jsem si však vědomi sami sebe, protože po probuzení si jasně uvědomujeme, že jsme nesnili, ale že jsme se nacházeli ve stavu, kde jsme si nebyli vědomi žádných jevů. Jak bychom si to teď mohli uvědomovat, pokud bychom si v tomto stavu nebyli vědomi sami sebe? Pokud bychom si sami sebe ve spánku neuvědomovali, vůbec bychom si spánek neuvědomovali. Byli bychom si vědomi jen dvou stavů – bdění a snu a nedokázali bychom si být vědomi ničeho dalšího. Ale jistého rozdílu mezi těmito stavy jsme si vědomi. Jsme si vědomi rozdílu, kterému říkáme spánek beze snů, takže platí, že jsem si stále vědomi sami sebe, a to, jak když se v našem uvědomění projevují úkazy (bdění a snění), tak i když během spánku beze snů mizí z našeho uvědomění.

A protože jsem si vědomi sebe sama i když vše ostatní zmizí, nemůžeme být nic jiného než ono prosté sebeuvědomění „Já Jsem“, takže musíme zkoumat právě toto sebeuvědomění (tento vždypřítomný pocit přítomné bytí či uvědomění) a to tím, že se na ně snažíme zaostřit veškerou naši pozornost, čímž tuto pozornost odtahujme od všeho ostatního.

Rovněž se ptáš: „…zda osvícení/sebepoznání představuje vymýcení ega a jestli tu není něco, co by přetrvalo?“ Ano, pravé sebepoznání či osvícení jen čirým sebeuvědoměním Já Jsem, což je to, to zůstává, když je ego vymýceno. A protože je tím, co jediné samo existuje, tak už kromě něj nic jiného nezbývá.

Pojmy brahman a parabrahman jsou synonyma a jsou to jen možná označení pro átma svarúpa, pro skutečnou podstatu nás samotných, která je výhradně čirým sebeuvědoměním.

Ego je klamná a pokroucená forma sebeuvědomování. Je to uvědomování, které si je sebe samo vědomo ne jako Já Jsem, ale jako „já jsem Lewis“ či „já jsem Michael“. Je to sebeuvědomění, které je smíšené s přídavky a je jimi popletené, kde přídavkem je tělo nazývané Lewis či Michael nebo jakkoli jinak. Ego je jako iluzorní had, který se zdá existovat, ale který ve skutečnosti neexistuje. A stejně jako zdánlivý had je jen lanem, tak zdánlivě existující ego je ve skutečnosti jen čirým sebeuvědoměním. Když se na hada pozorně podíváme, spatříme, že je to jen lano a že to nikdy nebyl had. A stejně tak, když se dostatečně věnujeme egu, spatříme, že je to jen čiré sebeuvědomění a že to nikdy nebylo nějaké ego.

První část článku najdete zde.