28. 9. 2020
Guru Váčaka Kovai, verše 71 - 74, Vábení světa
Vábení světa
71. Jako se bradka kozla zbůhdarma vrtí a kýve, tak i lidé radostně, ale zbytečně těkají (světem – pozn. překl.), vykonávají činnosti pro naplnění světských tužeb a současně pohrdají ukázněností (sledovanou aspiranty), která vede k věčnému osvobození v Já. Ach běda, jaký to žalostný pohled na poměry světských lidí!
71. Jako se kůže na krku kozla houpe beze smyslu, tak se i lidé radostně toulají marností kvůli nestálému světskému potěšení. Přesto však budou opovržlivě hledět na chování, vedoucímu k osvobození – k věčnému Já. Ach běda! Podmínky těchto nevědomých lidí jsou tak žalostné, že pohled na ně nedokáže snést ani mudrc.
David Godman: Existuje sanskrtské slovo ajagalašthana, kterým se označuje pohupující se masitý lalok na bradě kozla. Tento lalok nemá žádnou užitečnou funkci. Jen se houpá ze strany na stranu, jak se kozel hýbe. V Indii se toto slovo stalo metaforou pro nesmyslnou a zbytečnou činnost.
72. Lidé dřou, tvrdě zneužívají mysl, aby v touze po zrnku potěšení zorali pole pěti smyslů. Ale nikdy nezatouží po záplavě blaženosti, která je ovocem orby v Srdci – ve zdroji mysli, vykonané prostou sebepozorností. Ach, jaký to div!
72. Světští lidé se trápí kvůli skrz na skrz pochybným potěšením, drobným jako sezamové semínko, které jejich mysl získává namáhavou orbou v neúrodné půdě smyslových objektů, vytvářených májou. Netouží po neomezené blaženosti, snadno vypěstované orbou vědomím na vrchovatě úrodném poli Srdce – zdroji mysli. Co k této podivuhodné máji dodat?
73. Měsíc, je stejně jako džíva (mysl) stále spjat se sluncem, které je Já. Měl by proto vždy zůstávat ve svém domově – v Srdci. Opustit kvůli světským radovánkám blaženost Já a sejít na scestí se podobá manželce, která svojí ztřeštěností přichází o drahocennou nevinnost. (viz také verš 996)
73. Dokonce i v okamžiku kdy vyvstává já – smyslová individualita – je tato dáma podobná měsíci, jakožto zákonná manželka Pána, poslušně vedena k pečlivému chování na cudné cestě v Srdci, v Já, které je slunce džňány Pokud opouští blaženost Já, která je v harmonii s její dharmou, a nevěra ji v touze po světském požitku, v němž si libuje, strhává z cudného chování, je to jen šílený čin zabedněnosti, způsobený minulým, přesto bezpočátečným karmanem.
Muruganar: Džíva (jedinec) a Já jsou zde kvůli jim příslušejícím vlastnostem označovány jako měsíc a slunce. Adekvátně tomu se jejich sídlo popisuje jako obloha Srdce, prostor vědomí.
Blaženost Já je svrchovaná blaženost, která je naší vlastní podstatou. Tato blaženost má věhlas, který vskutku překračuje mysl.
Světský požitek je potěšení, zakoušené prostřednictvím pěti smyslů – viděním, slyšením, chutnáním, cítěním a dotýkáním.
Tyto dva druhy potěšení (blaženost Já a světský požitek) jsou božským, resp. démonským výsledkem. Proto je napsáno: „opustit blaženost Já ….dychtit po světském požitku a hovět si v něm…je jen šílený čin zabedněnosti“.
Punc moudrosti má jedině dosažení zkušenosti Já.
(DG) Bhagaván: Mysl, honící se po smyslových potěšeních, když umlčuje Pána v Srdci, je necudnou manželkou. (Padamalai, v. 64)
74. Skutečné osvobození je možné, jen když zmizí světské vábení (a světské vábení nezmizí, dokud není shledáno neskutečným.) Snažit se vpašovat skutečnost do tohoto světa je stejné, jako když poblázněný milenec (v představě) podstrkuje cudnost prostitutce.
74. Nejvyšší osvobození (paramukti), zářící jako čiré bytí, se získá jen když se úplně vytratí kouzlo světa. Svět je jen iluzorním výtvore máji. Chtít proto silou intelektu kvůli žhavé touze vpašovat do světa skutečnost je stejné, jako když poblázněný milenec, kvůli svému chtíči, tvrdošíjně věří v panenství zatvrzelé prostitutky.
Sádhu Óm: Milenec si kvůli svému vášnivému zaslepení představuje, že nějaká prostitutka je počestnou ženou. Podobně argumentují i některé myšlenkové školy a trvají na skutečnosti světa. Je to jen kvůli jejich nesmírné touze po světských požitcích. Pro ně je absolutně nemožné dosáhnout osvobození, které je ovocem beztužebnosti. (viz také verš 635)
