28. 2. 2023
Dopisy z Ramanášramu - 87 - Božská síla
Dopis č. 87 z 2. 2. 1947
Dnes odpoledne jsem přišla do haly ve 14:30. Bhagaván tam už seděl a četl si kousek papírku, který mu někdo předal. Posadila jsem se a čekala, co bude Bhagaván říkat. Bhagaván papírek složil a s úsměvem povídá: „Všechny tyhle otázky se objeví, když si někdo myslí, že existuje rozdíl mezi Bhagavánem a jím samotným. Pokud je člověk přesvědčen, že žádný rozdíl není, tyto otázky se neobjeví.“
Stačí, když prohlásíme, že mezi námi a Bhagavánem žádný rozdíl není? Není tedy nutné zkoumat, čím člověk je a kde má svůj zdroj? Stačí si myslet, že mezi ním a Bhagavánem není rozdílu? Co těmito slovy Bhagaván myslí? Uvažovala jsem, že bych se na to Bhagavána zeptala, neměla jsem však na to kuráž. Nevím, jestli Bhagaván mé obavy vycítil, ale najednou začal hovořit: „Než si člověk uvědomí, že mezi ním a Bhagavánem není žádný rozdíl, musí nejprve zbavit všech přívlastků, které mu fakticky nenáleží. Člověk nemůže vnímat pravdu, dokud nejsou tyto vlastnosti odloženy. Existuje božská síla (čajtanja šakti), která je zdrojem všeho. Dokud se této síly nedržíme, tak je nemožné se těchto vlastností zbavit. Sádhana je tu proto, abychom se této síly držely.“
Když jsem ta slova uslyšela, dodala jsem si kuráže a skoro nevědomky jsem řekla: „Takže existuje nějaká síla?“
„Ano,“ odpověděl Bhagaván. „Síla tu existuje. Říká se jí svasfurana (vědomí Já).“
Třesoucím se hlasem povídám: „Bhagaván občas říká, že dostačuje, když si myslíme, že mezi námi a Bohem není žádný rozdíl. Ale neskutečné přídavky můžeme odložit jedině když se nás tato síla zmocní. Je jedno, jestli je to božská síla nebo vědomí Já. Ať už je to cokoli, neměli bychom to nejdříve poznat? Ale ať se snažíme sebevíc, nejsme toho schopni.“
Dosud se mi nikdy nestalo, že bych se v přítomnosti jiných lidí odvážila Bhagavána na něco ptát takhle na rovinu. Dnes však bylo vnitřní nutkání natolik silné, že mi slova vycházela z ústa sama od sebe. Do očí mi vstoupily slzy, a tak jsem se otočila tváří ke stěně. Paní, která seděla vedle mě, mi později řekla, že i oči Bhagavána byly plné slz. Jak je Bhagaván soucitný s pokornými!
Bhagaván občas říká: „Džňánin pláče s naříkajícími, směje se s veselými, hraje si s hravými, zpívá s těmi, kteří našli chvíli ke zpěvu. Ztrácí tím něco? Jeho přítomnost je jako čisté zrcadlo. Přesně odráží náš obraz – tak jak jsme. Jsme to my, kdo hrajeme v životě různé role a sklízíme ovoce našich činů. Je tím nějak ovlivněno zrcadlo, nebo podstavec, na kterém zrcadlo stojí? Nic se nedotýká ani zrcadla, ani podstavce. Oni jen jsou. Herci světa – ti, co všechno konají – se musí sami rozhodnout, jakou budou pět píseň a co pro blaho světa učiní, a to v souladu s písmem a podle svých možností.“
Těmito slovy Bhagaván občas hovořil. A já jsem toho zažila praktický příklad.
