6. 1. 2023

Dopisy z Ramanášramu - 86 - Džňána Sambandhamurti

Dopis č. 86 z 1. 2. 1947


Bhagaván Šrí Ramana MahárišiKdyž Bhagaván nahlas předčítal z tamilskou verzi Soundarja Lahari a vyprávěl nám, že slova drávida šíšuhu označují samotného Sambandhu, tak následující dva či tři dny probíhala v hale debata na toto téma. V této souvislosti se nějaký stoupenec jednoho dne Bhagavána zeptal: „Sambandhovo původní jméno znělo Aludája Pillajar, že ano? Kdy a proč dostal druhé jméno Džňána Sambandhamurti?“

„Hned jak vypil mléko, které mu podala bohyně (Parvátí),“ odpověděl Bhagaván. „Džňána sambanda (spojení s poznáním) se na něj hodilo, a tak dostal jméno Džňána Sambandhamurti Najánar. Znamená to, že stal džňáninem bez obvyklého předchozího vztahu guru a žák. Lidé z celého okolí mu tak začali říkat a jeho jméno šířilo dál. Tak to celé vzniklo.“

„Bhagaván ale také získal poznání bez pomoci lidského gurua?“ ptám se.

„Ano, ano. Proto také Krišnajája nacházel tolik podob mezi Sambandhou a mnou,“ odpověděl Bhagaván.

„Ve Šrí Ramana Líla se uvádí,“ ptala jsem dál, „že když Sambandha přišel do Tiruvannamalai, cestou v lese jej lupiči o vše obrali. Byl to ale mudrc a člověk poznání, tak jaký mohl mít majetek?“

„Aha, tohle máte na mysli! Sambandha šel cestou zbožnosti. Měl proto zlaté rolničky, nosítka vykládaná perlami a další podobné věci, vše podle pokynů Íšvary. Náležel mu také mutt (organizace, společnost zbožných mnichů) a vše co tento mutt vyžaduje,“ vysvětlil Bhagaván.

„Tak takhle to bylo. A kdy k tomu všemu přišel?“

Bhagavánův hlas se zastřel dojetím, když promluvil: „Od té doby, kdy získal jméno Džňána Sambandha, tedy už od útlého dětství, pěl neustále veršované písně a chodil na zbožné poutě. Nejprve navštívil svaté místo Thirukolakka. Když vstoupil do tamního chrámu, zpíval verše velebící Pána a ručkama tleskal do rytmu. Bůh jej vyslyšel a obdaroval jej párem zlatých rolniček. Když zpíval nebo někam šel měl zlaté rolničky stále v rukou.

Pak navštívil Čidambaram a i jiná svatá místa a později zašel do poutnického centra Maranpadi. Tehdy samozřejmě nebyly žádné vlaky. Božstvo sídlící v Maranpadi pozorovalo, jak ten malý klučina chodí pěšky po všech svatých místech. Srdce božstva z Maranpadu se naplnilo soucitem a onen bůh vytvořil nosítka vykládaná perlami, perlový slunečník a další podobné věci z perel, které byly pro sanjásina (putujícího mnicha) užitečné. Nechal ty věci v chrámu. Pak se bůh z Maranpadi projevil ve snu chrámovým bráhmanským kněžím i samotnému Sambandhovi a kněžím pravil: ‚S řádnou poctou předejte tyto předměty Sambandhovi.‘ A samotnému Sambandhovi řekl: ‚Vezmi si vše, co ti brahmáni předají.‘

Protože to byly dary od Boha, nebylo je možné odmítnout. Sambandha je přijal s uctivým poděkováním, vykonal pradakšinu atp. a nastoupil do nosítek. V nich potom dál cestoval krajem. Později se kolem něj shromáždila skupina stoupenců a byl založen mutt. Měl však ve zvyku, že když se blížil k nějakému svatému místu, tak jakmile spatřil tamní chrámovou věž, ihned vystoupil z nosítek. Dál už vždy chodil pěšky, dokud nevstoupil do chrámu či svatyně. Takhle došel pěšky i do Tirukoiluru, odkud je už vidět vrchol Arunáčaly.“

Ozval se nějaký tamilský stoupenec a povídá: „Tato návštěva v díle Periapuránam zřejmě nebyla zachycena.“

Bhagaván na to odpověděl: „Ne. V Periapuránam to není. Je to však v sanskrtu v Šivabháktivilasam od Upamanji. Sambandha v Arakandanalluru svojí poezií uctíval Viratíšvaru a získal tak boží přízeň. Stejným způsobem uctíval i Athuljánathíšvaru. Z Tirukoiluru je pak uviděl vrcholek Arunáčaly a z přemíry radosti zapěl další verše a zde také nechal umísiti obraz Arunáčalaíšvary. Když tam pak Sambandha seděl v chrámu v sloupové síni, zjevil se mu bůh Arunáčalaíšvara nejprve jako světlo a pak ve formě starého bráhmana, který měl v rukou koš s květinami. Sambandha nevěděl, kdo je onen bráhman zač. Mysl Sambandhi však byla k onomu bráhmanovi přitahována jako magnet. Sambandha náhle sepjal ruce k pozdravu a zeptal se jej: ‚Odkud přicházíte?‘

‚Jdu přímo od Arunáčaly. Tam, nedaleko, je má vesnice,‘ odpověděl stařec.

Sambandha překvapeně zvolal: ‚Arunáčala! Trvalo vám to dlouho, než jste sem přišel?‘

Bráhman bez zájmu odvětil: ‚Co? Proč dlouho? Chodím sem každé ráno, abych natrhal květiny a udělal z nich věnec pro Pána Arunáčalu. Odpoledne se tam vracím.‘

Sambandha byl ještě překvapenější a povídá: „Opravdu? Vždyť se říká, že odtud je to k Arunáčale velmi daleko.‘

‚Kdo ti to řekl?‘ odpověděl bráhman. ‚Dostaneš se tam jedním dlouhým krokem. Tak co je na tom zvláštního?‘

Když to Sambandha uslyšel, dychtil Arunáčalu navštívit a zeptal se: ‚Když to tak je, můžu se tam vydat?‘

Stařec odpověděl: ‚Ale, ale! Když takový stařec, jako já, chodí denně sem a zpátky k Arunáčale, tak proč ne mladík jako ty? Co ty na to?‘

Plný nedočkavosti Sambandha poprosil: „V tom případě mě prosím vezměte s sebou,“ a hned se začal chystat s celým svým doprovodem.

Bráhman se vydal na cestu a celá skupina jej následovala. Náhle však bráhman zmizel. Všichni jej hledali, když je v tom zmatku obestoupila skupina lupičů a oloupila je o nosítka, slunečník, zlaté rolničky, všechny perly a ostatní cennosti. Vzali jim i zásoby jídla, a dokonce i šaty. Nechali jim jen bederní roušky.

Nikdo ze skupiny nevěděl, kudy se vydat. Bylo nesmírné horko a nebylo se kam schovat. A všichni už byli také hladoví, protože byl čas jídla. Co teď? Sambandha se tedy pomodlil k Bohu: ‚Ach, Pane! Proč musím být takto zkoušen? Je mi jedno, co se mi děje, ale proč tato těžká zkouška musí dopadnout i na mé stoupence?‘

Bůh jeho modlitbu vyslyšel, projevil se ve viditelné podobě a pravil: ‚Můj synu. I tito lupiči jsou mí služebníci. Zbavili tě všeho majetku, protože je nejlepší způsob, jak se dobrat k uctívání Pána Arunáčaly bez jakékoli okázalosti a pompy. Až se tam dostanete, vše vám bude vráceno. Teď je právě poledne. Užijte si hostinu a pak se vydejte na cestu.‘ S těmito slovy Bůh zmizel.

Náhle se v blízkosti objevil ohromný stan. Ze stanu vyšli nějací bráhmani a pozvali Sambandhu a jeho skupinku do stanu, kde byla připravena hostina se spoustou nejrůznějších lahůdek, s dostatkem santalového těsta a listů betelu. Sambandha, který stále hostil jiné, byl zde pohoštěn samotným Bohem. Když si pak na chvíli odpočinuli, jeden z bráhmanů vstal a povídá Sambandhovi: ‚Nepůjdeme k Arunáčale?‘ Sambandha byl nesmírně šťastný a vydal se s bráhmanem a jeho květinami na cestu. Hned jak vykročili, stan zmizel i s lidmi, kteří v něm byli. Sambandha byl z toho celý užaslý. Když pak přišli k Arunáčale, zmizel i sám průvodce. V tu chvíli se znovu objevil stan i s lidmi, kteří v něm byli, a ze všech stran se seběhli lupiči, kteří Sambandhu prve oloupili a nyní mu vraceli vše, co mu ukradli. Poté lupiči opět zmizeli. Se slzami štěstí v očích chválil Sambandha Pána za jeho nesmírnou laskavost. U Arunáčaly zůstal několik dní, uctíval Boha květinami a verši, a pak pokračoval v cestě. Sambandha byl pozván k Arunáčale samotným Bohem, který v něm našel zalíbení pro to, s jakou úctou mu Sambandha sloužil a uctíval jej.“

Bhagaván své vyprávění zakončil a ponořil se do ticha. Srdce měl naplněno zbožností a jeho hlas se chvěl dojetím.

Další přeložené části