6. 3. 2022
Dopisy z Ramanášramu - 74 - Oslava 50 let příchodu Bhagavána k Arunáčale
Dopis č. 74 z 8. 9. 1946
Pár přátel po mě chtělo, abych napsala něco o slavnostech spojených se Zlatým výročím (50 let od příchodu Bhagavána k Arunáčale), které se slavily 1. září, a tak píši tento dopis. Stojí za zmínku, že dokonce ani lidé, kteří se do oslav aktivně zapojili, si přesně nepamatují, co všechno se odehrálo. Tak jak bych mohla já, jakožto žena, která je pouhým svědkem oslav, znát a rozumět všemu, co se kolem událo? Přesto si však dovolím o tom psát, když mám na paměti slova autora Bhagavatam, který napsal: „Vysvětlím ti to tak, jak jsem viděl či slyšel od moudrých lidí.“
Asi 20 dní před začátkem oslav se z Madrásu vrátil správce ášramu. Odjel tam zhruba před měsícem. Když přijel do Madrásu, zřejmě se s ním setkalo několik stoupenců a vypracovali plány oslav. Přípravy oslav Tyto přípravy však do jeho návratu do Tiruvannamalai nebyly nijak patrné. Nevím, jestli někdo někde nepracoval na přípravě vzpomínkové publikace v angličtině, ale pokud jde o lidi v hale – nikdo z nich nebyl do oslav nijak zapálený. Bhagaván, aby uspokojil prosby stoupenců, předstíral, že prohledává staré spisky, aby dal dohromady všechny sanskrtské verše za účelem překladu do angličtiny. Jakmile však správce přijel, přípravy nabraly obrátek.
O debatách v kanceláři ášramu se neví nic. Neví se nic ani o tom, na čem se tam domluvili, ale započalo se s montáží přístřešků, krytých palmovými listy a sousedících s halou směrem k Arunáčale. Krišnasvámí, který minulý měsíc vypadal dost zesláble a vyčerpaně, ožil hned, jakmile se započalo se stavbou přístřešků. Vypadalo to, že jeho malátnost zmizela a Krišnasvámí získal nesmírnou sílu. Byl velmi čilý, šplhal po žebříku, sešíval palmové listy a dělal další podobné práce. Když byla postavena konstrukce, která měla nést palmovou střechu, někdo prohlásil, že se musí vycementoval podlaha. Krišnasvámí vlčil půdu, pěchoval ji beranidlem apod. a vypadalo to, jako by měl sílu obra. Traduje se, že Hanumán původně seděl v klidu jako ptáček, ocas měl strčený pod sebou, ale když uslyšel, že má překonat oceán, jeho tělo narostlo do ohromných rozměrů a udělal vše, co bylo nutné. To jen dokládá, že když je to nutné, ctitelé Boha získají inspiraci a pro dobro ostatních udělají vše, co je nutné.
Vzpomínáš si, že si tu byl asi před dvaceti dny a odvezl sis s sebou písně a eseje Šrí Činta Dikšituly a moji báseň Gobbi? Říkal si, že je chceš vytisknout ještě před Zlatým výročím. Muruganar a další stoupenci pak sepsali nějaké další písně a verše a poslali je do tiskárny. Přivezl se výtisk komentářů Šrí Ramana Gíty od Kapali Šástriho, sepsaných v sanskrtu. Stoupenci dostali pozvánky v angličtině, na nichž bylo vytištěno padesát zlatých hvězdiček.
Před padesáti lety, den před svátkem Gokulaštami (narození Šrí Krišny), přijel Bhagaván do Arajaninalluru. Byla neděle. V pondělí, tedy v den Aštami, byl Bhagaván srdečně pohoštěn v domě Muthukrišny Bhagavathara v Kiluru a v úterý ráno, v den Navami, vstoupil Bhagaván do chrámu Arunáčalaíšvary. Jak je všeobecně dobře známo, od toho dne až doposud, se od Arunáčaly nehnul. Tehdy bylo 1. září 1896. Aby tuto událost mohli slavit lidé i na jiných kontinentech, byl svátek Zlatého výročí vztažen k 1. září podle gregoriánského kalendáře.
Podle hinduistické tradice by dnem Zlatého výročí měl být následující den po Gokulaštami. Cesty prozřetelnosti nám nejsou známé, ale tento rok vyšel svátek Gokulaštami opět na pondělí (19. 8. 1946). Druhý den, v úterý, Rámasvámí Ajer a další prohlásili, že se podle tamilské tradice jedná o den oslav, takže spolu s několika dalšími stoupenci zpívali písně a recitovali verše. Šrí Sambašiva Rao pak prohlásil, že podle tradice telugu trvá svátek Navami až do středy, takže padesátileté výročí připadá na středu 21. 8. Následně z Bhagavatam přepsal jeden starý verš a jednu píseň, která začínala slovy „Sloužím tvým lotosovým nohám…“ a předal je Bhagavánovi. Podobně učinili i další lidé a začali své texty předčítat. Tyto veršované modlitby se tak protáhly, že skončili teprve před dvěma dny.
23. 8. začala na železnici stávka. Byli jsme zvědavi, jak se sem stoupenci dostanou. Někteří dorazili do Katpádí (dál nebylo možné vlakem jet – pozn. překl.) už 29. 8. a nějak si to zařídili, že se do Tiruvannamalai dostali autobusem, nebo na nákladních vozech. Na den Chathurthi (čtvrtý den lunárního měsíce) se v chrámu konala púdža k poctě boha Vinjaky (Ganéši). Vedle dočasného přístřešku, pojmenovaného Výroční hala, byl postaven další, ale mnohem větší. Někteří lidé říkali, že by nebylo špatné, kdyby se pohovka Bhagavána nazdobila věncem zelených listů.
V devět večer přijeli autobusem všichni řečníci. Ráno tedy mohou oslavy začít. Hovořili jsem o nich dlouho do noci a pak jsme šli spát. Když jsme jako obvykle brzy ráno v pět hodin přišli do Ramanášramu, probíhal už recitál písně Na karmana. Začali asi o hodinu dříve než obvykle. Mladí chlapci, kteří v ášramu studují Védy, přinesli na obřad nějaké drobnosti, položili je před Bhagavána, a když se Bhagavánovi poklonili, odnesli je do chrámu Matky. Vyčítali jsme si naši nepřipravenost a když jsme vstoupili do dočasného přístřešku, s překvapením jsme zjistili, že je už nádherně vyzdobený. Kolem dokola se táhla nařasená červená látka, byly tu věnce, vyrobené ze zeleného listí manga, květiny a další ozdoby. Ráni z Barody nám nedávno poslal mnoho sárí plné postříbřených nití, abychom s nimi mohli ozdobit sošky bohyně v chrámu. Všechny tyto sárí byly rozprostřeny nad kamennou pohovkou, která stála na severní straně přístřešku, nazvaného Výroční hala. Nad pohovkou tak vznikl jakýsi baldachýn. Stříbrné nitě se oslnivě leskly. Když jsem se jednoho ze stoupenců zeptala, zdali ta sárí nebyla určena jako výzdoba bohyně v chrámu, odpověděl mi, že výzdoba pohovky Bhagavána má přednost. Další stoupenec byl toho mínění, že to byl vynikající nápad. Nic z toho však nebylo uděláno v předchozích nocích. Znamená to, že když celá výzdoba byla hotová v pět ráno, stoupenci, pracující na výzdobě, celou noc nespali. Vůbec jsme netušili, jak stoupenci cestovali během noci, ale teď ráno už všichni po různu posedávali ve skupinkách i se svými zavazadly.
O půl sedmé ráno byl Bhagaván hotov s ranní koupelí a snídaní a vydal se k Arunáčale. Než se vrátil, Krišnasvámí rozprostřel přes kamennou pohovku čisté povlečení z bavlněného plátna. Na sedátku byla položená látka s motivem kolovrátku a tříbarevnou indickou vlajkou. Není to žádné přehánění, když řeknu, že celý výjev byl nesmírně půvabný. Jednak svojí jednoduchostí a také kvůli vlajce, která je symbolem naší národní cti a která se teď vyjímala uprostřed vší nádhery. Stojí za zmínku, že ve stejný den v září se premiérem Indie stal Džavaharlal Nehrú.
Od sedmi od ránu už seděl Bhagaván na pohovce ve své obvyklé bederní roušce a svým zářivým úsměvem žehnal stoupencům. Jeho okouzlující a laskavý pohled učinil všechny stoupence šťastné. Vidět ho v tento den bylo skutečně velkou poctou. Mudrci jako Valmíki, Vyjása a další nám v dávných časech vyprávěli, že samotný Bůh sestoupil na tento svět v těle avatára, jako třeba Ráma nebo Krišna, aby čas od času opětovně nastolili správné chování – dharmu. („Rodím se čas od času, abych nastolil dharmickou spravedlnost.“ Bhagavadgíta, IV-8) Dnes se těšíme ze stejného pokladu. Avatár Puruša, Džagadrur, Šrí Ramana Paramátman zakotvil na uplynulých 50 let u Arunáčaly a pouhým pohledem očišťuje duše lidí. U těch, kteří mu slouží s bezvýhradnou láskou, může svým tichým vyučováním odstranit světská pouta a udělit jim osvobození. Naší povinností je mu sloužit a neplýtvat drahocenný čas nicotnostmi. Zlaté výročí dosvědčuje, že Bhagaván po celých padesát let až do nynějška zaujímal vznešené postavení gurua. Mnoho stoupenců říká, že tohle je zlatý věk či nový věk. Mnoho šťastných lidí se v těchto dnech ujistilo jeho Milostí, pilo nektar míru a dostalo se jim požehnání. Je pravděpodobné, že těch požehnaných je mnohem více. Doposud jsem nedokázala naplno vidět Bhagavánovu skutečnou velikost. Takových jako já bude spousta. Takových, co nedokáží poznat, jak nám Bhagaván – ztělesnění laskavosti – poskytuje spousty různých příležitostí mu sloužit. Ze všech těchto příležitostí, které mě potkaly, je Zlaté výročí tím největším. Ale ani teď nevím, jak tomuto ohromnému mudrci vyjádřit vděk, jak se k němu modlit a jak jej uctívat. Jak můžeme učinit zadost tomu, kdo je všudypřítomný, vševědoucí a myslí neuchopitelný? Co darovat takovéto bytosti, která nás navštívila v lidské podobě? Pravým uctěním Bhagavána je přebývat v tichu. Ale tento typ uctívání je mimo moje možnosti. Neustále postávám opodál a nevzdávám se naděje, že získám spásu dotekem prachu z jeho nohou. A jen v tomhle hledám útěchu. Co si ještě přát, kromě toho, aby s námi Bhagaván pobyl po dlouhý čas, uděloval dobro své Milosti opravdovým hledajícím a svojí laskavostí a požehnáním spasil jejich duše.
V dalším dopise ti napíšu, co všechno se odehrálo od 7 hodin od rána až do 19:15 večer.
