29. 2. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 2 - Aham sfurana
22. 11. 1945
Včera nás navštívil bengálský svámí v okrovém rouchu, který se jmenoval Hrišikešánand. Šrí Bhagaván s ním dnes nepřetržitě hovořil o duchovních záležitost od 8:30 do 11 hod. Bhagavánův hlas, plný nektaru, nerušeně plynul jako vody Gangy. Jak může mé pero držet krok s tímto mohutným proudem? Tento nektar lze pít pouze z rukou oddanosti. Jak jej sesbírat a předat papíru? Když Šrí Bhagavám líčil svoji zkušenost s vidinou smrti v Madurai, mé oči nebyly schopné pobrat zář jeho osobnosti a uši nedokázaly zachytit veškerou moudrost jeho slov. Je přirozené, že ten, kdo zaníceně líčí určitou příhodu, vyzařuje úroveň své inteligence na ty, kdo poslouchají.
Měla bych ti dát podrobnější popis otázek, na které se svámí ptal, a Bhagavánových odpovědí. Bohužel místo, které je nyní v hale vyhrazeno pro ženy, je od Bhagavána poněkud daleko, a protože jsem náhodou seděla vzadu, neslyšela jsem pořádně všechno o čem se mluvilo. Ale jednu věc jsem slyšela zcela jasně – Bhagaván prohlásil: „I když byly všechny smysly ochromené zážitkem smrti, aham sfurana (uvědomění Já; sebeuvědomění) byla zcela zřejmá, a tak jsem si uvědomil, že ona je vědomím, kterému říkáme Já a není tělem. Toto uvědomění Já nikdy nezmírá. Není s ničím spojeno. Je to záře Já, která Já ozařuje. Nebude dotčena ani spálením těla. Tehdy jsem si jasně uvědomil, že toto je Já.“
Podobného bylo řečeno více. Nedokázala jsem to však zaslechnout nebo si zapamatovat, a tak nemohu napsat ničeho dalšího. Podobné rozhovory, jak tento, proběhly i dříve. Je mi líto, že jsem přišla o tolik drahocenných perel. Omluv prosím moji lenivost a vlažnost při psaní dopisů, třebaže si mě prosil, abych ti o těchto dnech napsala vše.
