29. 10. 2025
Dopisy z Ramanášramu - 109 - Absolutní odevzdanost
Dopis č. 109 z 10. 4. 1947
Nějakým mladík ze státu Andhra Pradéš předal dnes ráno Bhagavánovi dopis, ve kterém stálo: „Svámidží! Říká se, že když se člověk zcela a výhradně uchýlí k Bohu, bez myšlenky na cokoli jiného, pak získá vše. Znamená to, že máme nehybně sedět na jednom místě a neustále rozjímat o Bohu s vyloučením všech myšlenek, včetně myšlenek na jídlo, které je nutné pro vyživování těla? Znamená to, že když člověk onemocní, neměl by vůbec pomyslet na léky a na ošetření, ale měl by své zdraví či nemoc svěřit výhradně prozřetelnosti? V Gítě existuje definice štitha prádžňa: (je to) člověk, který odhodil všechny tužby, nezaujatě putuje životem svobodný od pocitu „já“ a „mé“, a tak dosahuje míru.
Tato definice představuje zbavení se všech tužeb. Máme tedy rozjímat výlučně o Bohu a přijímat jídlo, vodu a podobně jen když je nám z boží Milosti dostupná? Nemáme o to vůbec prosit? Nebo by tu měl člověk malé úsilí vyvinout?
Bhagaváne, vysvětlete mi prosím tajemství naprostého odevzdání se Bohu!“
Bhagaván se na dopis klidně podíval a lidem kolem sebe řekl: „Podívejte, naprosto odevzdanost znamená být bez jakékoli připoutanosti k myšlenkám, být bez pochyb. Ale znamená to zbavit se i myšlenek na jídlo a pití, které jsou nezbytné k výživě fyzického těla? Ptáte se, jestli máte jíst, jen když něco přijde od Boha a bez vašeho vyžádání? Nebo jestli můžete vyvinout trochu úsilí? Dobrá, řekněme, že smíme jíst jen to, co přijde zcela samo. Ale i když se tak stane, tak kdo jí? Předpokládejme, že vám někdo vloží sousto do úst, pak ho ale musíme spolknout, že ano. A není toto úsilí? Ptáte se: ‚Když onemocním, mohu si vzít lék, nebo bych měl být zcela tiše a své zdraví a nemoc odevzdat Bohu?‘ Existuje termín kšudvjadéha áharam. Má to dva významy. Jeden z nich je, protože kšud znamená hlad, ale také nemoc, že tak jako existuje lék na nemoc, tak existuje i jídlo na zahnání hladu. A ten druhý – že je nutné dát lék na nemoc (vjadhi) a jídlo na hlad (kšud). (Áharam je pak substance poskytující výživu či zdraví – pozn. překl.)
V knize Sádhana Pančaka, sepsané Šankarou, se píše: ‚kšudvjadišča čikitsjatam pratidinam bhikšoushadnam bhudjátam.‘ Znamená to, že chceme-li vyléčit nemoc zvanou hlad, musíme sníst jídlo, které jsme získali darem jako almužnu. Pak se ovšem musí člověk za almužnou vydat. Pokud by všichni lidé seděli nehybně se zavřenýma očima a říkali, že se nají, až když se nějaké jídlo objeví, jak by to se světem dál vypadalo? Proto musí člověk jednat v souladu s duchovní tradicí. Má se oprostit od pocitu, že je to on, kdo koná. Otroctvím je pocit, že jsem to já, kdo je činný. Tohle je třeba zvážit a najít metodu, s jejíž pomocí lze tento pocit překonat, a ne se trápit pochybami, jestli si má člověk vzít lék, když je nemocný, nebo jestli se má najíst, když má hlad. Tyhle pochyby neberou konce. Člověk pak přemýšlí: ‚Mohu sténat bolestí? Mohu se po výdechu nadechnout?‘ Nazvěte to Íšvara nebo karmou – určitý vládce řídí na tomto světě vše, ve shodě s úrovní mysli každého jedince. Pokud necháte odpovědnost na něm, pak se vše odehraje, jak má.
Chodíme po zemi. Cožpak během chůze uvažujeme o každém kroku? Jestli máme zvednout jednu nohu, po ní druhou, nebo ji zastavit v určité poloze? Není snad chůze automatická? Stejně se to má i s nadechováním a vydechováním. K nádechu či výdechu není třeba zvláštního úsilí. Podobně je to s celým životem. Je možné se něčeho vzdát, nebo dělat to, co přináší potěšení? Spousta věcí probíhá samočinně, aniž jsme si toho vědomi. Naprosté odevzdání se Bohu znamená odložit všechny myšlenky a soustředit mysl na Boha. Dokážeme-li se na něj soustředit, pak ostatní myšlenky zmizí. Pokud se činnosti mysli, řeči a těla ponoří do Boha, jsou pak z našich životů sejmuta všechna břemena. V Bhagavadgítě říká Pán Krišna Ardžunovi: ‚Ti, co uctívají jedině mě a nemyslí na nic jiného, těmto lidem, žijícím v souladu, zajistím naprosté bezpečí a postarám se o jejich potřeby.‘
Ardžunu čekal boj. Krišna mu proto pravil: „Slož veškeré břemeno na mě, splň svoji povinnost. Jsi pouhý nástroj. Postarám se o vše. Nic tě nebude trápit.‘
Ale než se člověk Bohu odevzdá, měl by dopředu vědět, co to obnáší. Pokud se nevzdáme všech myšlenek, nejedná se o odevzdání. Pokud neexistují vůbec žádné myšlenky, pak zůstává jedině Já. Proto odevzdání náleží jedině našemu Já. Pokud se odevzdání odehraje v rámci bhakti (zbožné oddanosti), pak se má břímě života vložit na Boha. Je-li to v intencích karma jógy, mají být činnosti konané tak dlouho, dokud člověk nepozná své Já. Ať tak či tak, výsledek je vždy stejný. Odevzdání znamená zkoumat a poznat své Já a pak v něm přebývat. Co tu existuje kromě Já?“
Mladík se zeptal: „Co to je za cestu, kterou lze poznat Já?“
Bhagaván odpověděl: „Bhagavadgíta ukazuje několik cest. Chtěl jste dělat meditaci (dhjána). Nejste-li toho schopen, pak je tu cesta bhakti, jóga, nebo karma jóga. Existují i další. A jednou z těchto cest se musíte vydat. Naše Já je na každé z nich. Události se odehrají samočinně v souladu s našimi samskárami (následky našich činností z předchozích zrodů).
Svázanost představuje pocit, že ten, kdo koná, jsem já. Když se pomocí zkoumání (vičáry) tohoto pocitu zbavíme, tyto otázky nevyvstanou. Naprosté sebeodevzdání (saranagathi) neznamená jen tak sedět se zavřenýma očima. Pokud by takhle seděli všichni, jak se jim na světě povede?“
Během řeči Bhagavána se od jídelny rozezvučel gong. „Už zvoní; nepůjdeme?“ s těmito slovy a s úsměvem Bhagaván vstal.
