31. 8. 2025
Dopisy z Ramanášramu - 107 - Požehnání
Dopis č. 107 z 8. 4. 1947
Bratrovy starší děti – Šástri a Murti – nedávno napsaly Bhagavánovi dopis. Stálo v něm:
Zdravíme nesmrtelného dědečka (čirandžévi thathája) Bhagavána!
Víš o nějaké mantře, která nám dá to, co chceme? Jestli jo, tak nám ji prosím okamžitě pošli dopisem.
Tvoji vnuci Šástri a Murti.
„Co myslely tím, že napsaly ‚čirandžévi thathája‘?“ reagovala jsem na to, „jsou tu hlupáčci.“ (Čirandžévi znamená dlouhověký a obvykle ho používají starší lidé, když oslovují mladšího.)
Sundaréša Ajer podotknul: „Napsaly to správně. Kdo jiný než Bhagaván, by mohl být čirandžévi? Oba chlapci se klaní dědečkovi, který žije věčně. Chtějí, aby jim požehnal, aby dostaly, co chtějí. Co je na tom špatně?“
Bhagaván s úsměvem povídá: „Když jsem byl dítě, napsal jsem podobný dopis bratranci Rámasvámímu. Nějakou dobu jsem s nimi bydlel v Dindigulu, kde jsem chodil do školy. Během prázdnin jsem přijel do Tiručuli. Chtěl jsem Rámasvámímu napsat dopis, ale nevěděl jsem, jak ho mám oslovit. V dopisech, které psal můj otec, jsem si všimnul, že píše ‚požehnání Rámasvámímu‘. Tak jsem i já začal psát ‚požehnání bratranci‘. Rámasvámí byl starší než já a já jsem nevěděl, že bych měl spíše napsat ‚pozdravení‘ (namaskáram). Myslel jsem si, že to tak platí pro všechny lidi. Svoji chybu jsem si uvědomil, až když se mi kvůli tomu vysmál.“
Ozval se jeden ze stoupenců: „Věřím, že Bhagaván a Rámasvámí byli dobří přátelé.“
„Ano,“ odpověděl Bhagaván. „V Sundara Mandirama v Tiručuli (v rodišti Bhagavána – pozn. překl.), na místě, kde dnes visí můj obraz, bývalo závěsné lůžko. Spával tam můj táta. Nikdo jiný si tam nesměl lehnout, kromě Rámasvámího a mě. Když byl táta mimo město, obvykle jsme tam spávali společně. Nikdo neměl s mým tátou tak dobré vztahy jako Rámasvámí, který neměl matku, a já, protože jsem byl v těchto záležitostech od malička naprosto svobodný. Můj otec byl velmi výraznou osobností.“
Stoupenec se zeptal: „Byl Rámasvámí někdy v ášramu?“
„Byl tu, ale je to už dávno,“ řekl Bhagaván. „Odjet z místa, kde bydlel, byl pro něj velký problém. Myslím, že mu o mě řekli lidé, kteří zde chvíli pobývali. Odkládal návštěvu tohoto místa tak dlouho, dokud Višvanat neutekl z domu – říkal, že se nechce ženit – a nepřišel sem. Višvanat je jeho syn. Rámasvámí si myslel, že ho dostane zpátky. Byl to zkrátka jeho syn, tak už mu nezbývalo nic jiného než sem přijet. Višvanat od něj dostal dopis, kde Rámasvámí psal o svém příjezdu. Mě o tom neřekl, ale Višvanat mi dopis podal se slovy: „Hora Dindigul se začíná hýbat.“
Podíval jsem se do dopisu a pochopil jsem, jak to myslí. Rámasvámí přijel následující den. Nedávno mi také napsal dopis, který začínal slovy: ‚Klaním se vám, svámí. Svámí, požehnejte mi.‘ Znamená to, že mé požehnání dostal už když byl mlád. Kdo by tehdy čekal, že to takhle dopadne? Něco jsem mu odepsal. Tím to bylo vyřízeno.“
