13. 5. 2025

Dopisy z Ramanášramu - 104 - Šéfík vzdělávacího duchovního centra (math)

---

Tentýž stoupenec, který se včera ptal Bhagavána ohledně úsilí při lidském konání, mu dnes pověděl o svém špatném zdravotním stavu, o svých zkušenostech s lékaři a péči svého služebnictva. „Svámí,“ řekl, „nedaří se nám udržovat naše tělo v dobrém stavu, a tak jej svěřujeme do péče doktorů a zdravotníků. Když pod naší kontrolou není ani samotné tělo, jaký má pak smysl, aby lidé žvanili a napravovali svět?“

Ty víš (bratře), že v posledních 5–6 měsících Bhagaván nikomu nedovoluje, aby se dotýkal jeho nohou, nebo je masíroval olejem a že to dělá jen on sám kdykoli to uzná za vhodné. Proto na otázku stoupence Bhagaván neodpověděl okamžitě, ale až večer, když se kolem něj shromáždili všichni stoupenci a kdy si začal masírovat nohy olejem. Tehdy se s úsměvem podíval na tazatele o řekl. „My sami jsme svými lékaři a ošetřovateli.“

Tazatel na to reagoval: „Co máme ale dělat, když nám chybí síla se o sebe postarat sami, jak to činí Bhagaván?“

„Pokud máme sílu se najíst,“ reagoval Bhagaván, „tak proč bychom neměli mít sílu se o sebe postarat?“

Tazatel už nebyl schopen nic říct, a tak seděl mlčky se skloněnou hlavou.

Krátce nato byla doručena nějaká pošta. Bhagaván se kouknul na dopisy a začal vyprávět následující příběh:

„Jistý sannjásin kdysi usiloval o to, aby se stal představeným mathu. K tomu je nutné mít žáky. Ze všech sil se snažil si nějaké zajistit. Ale každý, kdo k němu přišel, brzy zjistil, že tenhle sannjásin toho moc neví, a tak zase odešel. Nikdo nezůstal. Co mohl ten chudák dělat?

Jednoho dne musel zajít do města. Snažil se vypadat jako představený mathu, ale byl stále bez žáků. ‚Nikdo to ale o mě neví,‘ pomyslel si. Na hlavě si nesl svůj uzlíček se šatstvem. Napadlo ho, že by si tento balíček nepozorovaně schoval do nějakého domu a pak by tam jako by náhodou zašel. Chodil ulicemi, ale když chtěl do nějakého domu vejít, vždy před ním stál hlouček lidí. Chudák! Co teď? Už byl skoro večer a byl unavený. Nakonec našel dům, před nímž nikdo nestál. Dveře byly otevřené. S úlevou schoval balík se šatstvem v domě a sedl si pak na verandu.

Po chvilce vyšla paní domu a zeptala se ho, kdo je.

‚Já, já jsem představený mathu tam a tam. Přišel jsem sem do města, protože tu mám nějakou práci. Slyšel jsem o vás, že jste dobří hospodáři. Tak jsem poslal svého žáka, aby mi k vám do domu zanesl mé věci. Snad bych tu mohl přes noc zůstat a ráno bych odešel. Co říkáte?‘

‚Nikdo tu nebyl, pane,‘ odpověděla ta žena.

‚Ne? Zkuste se prosím podívat. Řekl jsem mu, aby dal ty věci sem a pak ještě zašel pro něco na tržiště. Podívejte se prosím do nějakého kouta.‘

Paní prohledala dům a v jednom zákoutí našla onen balíček šatstva. Potom spolu s manželem sannjásina náležitě uvítali, nabídli mu jídlo a místnost ke spaní.

Když večer pokročil, zeptali se ho: ‚Jak to, že se ještě nevrátil váš žák?‘

‚Možná ten dareba pojedl něco na tržiště a teď se někde toulá,‘ odpověděl sannjásin. ‚Jestli chcete, můžete si jít lehnout. Až se vrátí, tak mu otevřu.‘

Manželé si pomysleli, že to bude takhle nejlepší a šli si lehnout. Krátce nato začal sannjásin hrát svoji naplánovanou komedii. Hlučně otevřel a zase zavřel dveře, aby to bylo v domě slyšet. Pak začal křičet. ‚Co to má znamenat! Kdes‘ byl tak dlouho? Dávej si pozor, ať se to už víckrát nestane, jinak tě ztluču tak, až budeš hrát všemi barvami! Ať už se to víckrát nestane!‘

Pak změnil tón hlasu a žalostně zanaříkal: ‚Svámí, svámí, promiňte mi prosím. Už to víckrát neudělám.‘

Sannjásin na to odpověděl svým hlasem: ‚No tak dobře. Pojď dovnitř. Namasíruješ mi nohy. Tady. Ne tam. Trochu mi je proklepej pěstmi. Můžeš ještě přidat,‘ a přitom si masíroval svoje nohy. ‚Dost,‘ povídá po chvilce, ‚už je čas spát.‘ A jak to dořekl, tak si šel lehnout.

V místnosti, kde oba manželé spali, však byla ve zdi díra, skrze kterou celou tu frašku sledovali.

Brzy ráno pak sannjásin pokračoval ve svém představení. „Ty lenochu!‘ zakřičel, ‚kohouti už kokrhali. Jdi do domu, o kterém jsem ti včera říkal, a až tam uděláš, co máš, vrať se zpátky.‘ Pak otevřel dveře, předstíral, že vyprovází svého žáka, a šel si zase lehnout. I tuto scénku manželé sledovali.

Později ráno si sannjásin opět sbalil své věci do ranečku, nechal si v domě a odešel se do vykoupat do chrámové nádrže. Manželé jeho balíček vzali a schovali.

Když se sannjásin vrátil, prohledal celý pokoj, ale raneček nikde nenašel. Zeptal se paní domu: ‚Kde jsou mé věci?‘

Oba manželé mu odpověděli: ‚Přišel sem váš žák a raneček si odnesl. Říkal, že jste chtěl, aby vám ho přinesl. Byl to ten samý chlapík, který vám včera večer masíroval nohy. Musí být tady někde blízko za rohem. Podívejte se po něm, svámí.‘

Co mohl ten nešťastník dělat. Musel být zticha a odejít z domu.“

Další přeložené části