29. 2. 2020

Bhagavánův vítězoslavný pohled

---

První daršan (zde setkání s realizovanou bytostí - pozn. překl.) se odehrál v dubnu 1914. Tehdy jsem Bhagavána spatřil poprvé. Mí rodiče, strýcové a jejich rodiny se cestou do Tirupati zastavili v Tiruvannamalai. Naše asi dvacetičlenná skupinka, včetně dospívající mládeže, se vydala k jeskyni Virúpákša pro Bhagavánův daršan. Bylo mi tehdy asi patnáct let. Spolu s ostatními jsem se před Bhagavánem položil v úctě na zem. Spočinul na mě Bhagavánův vlídný pohled, ale věnoval jsem mu jen malou pozornost, protože jsem pak spolu s dalšími chlapci pobíhal okolo. Uvnitř jeskyně jsme našli překrásnou, velkou bílou ulitu. My kluci jsme se bavili tím, že jsme na ní troubili. Nikdo se ani nenamáhal nás okřiknout.

Po mém návratu domů do Tiručirappalli, kde můj otec pracoval jako právník, jsem se obrovsky změnil. Až do té doby jsem nikdy nechtěl chodit do nějakého chrámu. Ale nyní jsem se cítil tažen jakoby nějakým mysteriózním kouzlem k ohromnému a velkolepému lingamu Mathrubhútéšvary ve skalním chrámu v centru města. Do chrámu na kopci jsem chodil téměř každý večer. Jednou mě uvnitř chrámu přemohl nesmírný mír a radost. Cítil jsem se nepopsatelně. Můj obvyklý, nadšený zájem o studia, tím však nebyl dotčen. Tehdy jsem chodil na střední školu a bez ohledu na tento duchovní prožitek jsem v učení nepolevil a ten rok jsem byl v angličtině na škole nejlepší ze všech.

Když jsem se dostal na vyšší školu, udála se další změna. Bylo to pozorovatelné během hodiny anglického slohu. Jakmile byla třída pohromadě, učitel nám oznámil téma kompozice. Během hodiny měl každý student svoji práci hotovou. Bohužel až na mě! Na papír jsem napsal jen téma práce. Celou hodinu jsem seděl jako socha a prázdné listy jsem pak odevzdal učiteli. Moji mysl nečeřily žádné myšlenky. A i když byla mysl při vědomí, znehybněla jako kus kamene, zastavila se. Prostě jsem nedokázal dát dohromady pár myšlenek, které bych přepsal alespoň na pár řádků, ač jsem si to moc přál.

Tento stav trval dva roky, během kterých jsem byl na vyšší škole. Dodneška je mi záhadou, jak jsem prošel zkouškou v polovině studia téměř na jedničku, což mi zabezpečilo kýžené místo na bakalářská studia. Musel jsem si vybrat fyziku, třebaže mým původním přáním byla anglická literatura. Na tu jsem však jít nemohl, protože jsem zkoušku z angličtiny tak dobře neudělal. S odstupem času se zdá, že jsem pozbyl vůli svobodně myslet, což je pro angličtinu nezbytné, třebaže mi fakta z anglických knih v paměti zůstala.

Roky mých studií fyziky představovaly plavbu na rozbouřením moři. Má snaha se učit vedla jen k prudkým bolestem hlavy. Úlevu jsem nacházel v zavření očí a většinu času, kdy jsem nebyl ve třídě, jsem nehybně ležel. Nechápu, že jsem každý rok postoupil dál. Muselo to být zásluhou mého soucitného profesora, skrze nějž působila Bhagavánova milost.

V lednu 1919, během druhého roku mých bakalářských studií, se naskytla příležitost navštívit sestru v Tiruvannamalai. Z Tiručirappalli jsem tam přijel brzy ráno a na Skandášramu jsem měl daršan s Bhagavánem. I tentokrát na mě Bhagavánův vlídný pohled silně zapůsobil. Po daršanu jsem vrátil do domu sestry, nasnídal se a usnul. Nebyl to normální spánek. Více než dvě hodiny jsem byl při plném vědomí a současně zcela nevědoucí svého těla a jeho okolí. Probudit mě k obědu nebylo snadné. Dokonce i po probuzení jsem vše okolo pociťoval jako sen. Lidé kolem si samozřejmě všimli mého zmateného výrazu a tropili si ze mě šprýmy.

Po mém návratu do Tiručirappalli jsme zvolna znovu nabyl schopnost studovat, i když jsem si své tříleté studium musel protáhnout na čtyři roky. Byl jsem rád, že jsem se po získání bakalářského titulu dostal na univerzitu.

Můj třetí daršan se odehrál v posledním červnovém týdnu v roce 1922. Mahátma Gándhí tenkrát začal s politikou pasivního odporu vůči britské vládě. Jeho nenásilný občanský odpor byl nemilosrdně zničen. Lidé byli zabíjeni, nebo vězněni. Byl jsem rozhořčen, že tak významný člověk jako Bhagaván nehnul ani prstem pro osvobození Indie zpod britské nadvlády. Na denním pořádku bylo tehdy pokoření a trápení dobra, a naopak velebení zla. Tohle by se nemohlo nikdy stát, řekl jsem si, kdyby existoval nějaký všudypřítomný, laskavý, všemohoucí Bůh. Maháriši mrhá časem, když sjednocuje hypotetickou duši s nějakým hypotetickým Bohem či duchem. Stal jsem se ateistou a začal se ohnivě přít s každým, kdo nedbal účelovosti života a dovolil si předpokládat existenci duše či Boha. Teď jsem měl příležitost Mahárišiho setřít. Běda, jestli cekne jediné slovo o duši či o Bohu!

Vešel jsem do Ramanášramu. Bylo to právě v dobách jeho vzniku v prostorách kolem zbudovaného samádhí Bhagavánovy matky. Doprovázel mě můj přítel T. K. Sundaresa Ajer a můj bratranec Kuppušvámí Ajer. Šrí Bhagaván byl sám, seděl na lavičce pod stromem. Už dříve jsem svým kamarádům řekl, že se Bhagavánovi neukloním. Ale ouha! Stalo se něco divného. Jakmile jsme vkročili do jeho přítomnosti, praštil jsem sebou o zem a vykonal tradiční prostraci (položení se v úctě na zem.) Samozřejmě mě to přivedlo do rozpaků, ale brzy jsem se z nich nějak dostal. Odhodlaně jsem pohlédl Mahárišimu do tváře a v tamilštině jsem vyhrkl: „Teď si tady tak sedíte, ale co bude váš další stav?“ (Myslel jsem tím stav po smrti.) Měl jsem představu, že z něj vymámím nějakou odpověď ve smyslu, že existuje duše, která přečká smrt těla a spojí se duchem či Bohem. Pak bych se do něj pustil a dokázal mu opak. Čas běžel, ale nepadla žádná odpověď. Dva páry očí se do sebe zaklesly upřeným pohledem a vládlo zde absolutní ticho. Jakž takž jsem se v nitru zmohl na jedinou mdlou myšlenku: „Ten chlapík si zaleze do ticha, aby se vyhnul odpovědi na nepříjemnou otázku.“

Hned nato zaburácel Bhagavánův zvučný hlas: „Řekl jste ‚stav‘. Co myslíte stavem?“ Kdyby mi pod zadkem vybuchla bomba, nebylo by to tak zničující, jako tato nenadálá, protikladná a zcela nečekaná otázka. Musím mu odpovědět. Začal jsem přemýšlet – takže, neptám se ho na tělo, které bude pohřbeno, nebo spáleno. Uvnitř těla cosi existuje, schopnost myšlení, takzvaná mysl. To je to, nač jsem se zeptal. Když mu teď řeknu, že se otázka týká stavu mysli, přirozeně mě požádá, abych mysl definoval, takže musím mít na tuto otázku již připravenou odpověď. Začal jsem v nitru zkoumat – co je mysl? A bác – žádná odpověď! Moje mysl byla paralyzována. Její schopnost myslet zemřela! Seděl jsem tam jako bezmocný a němý člověk. A přesně tehdy v Bhagavánových očích zaplál prudký žár. Jeho oči držely ty mé pevným úchopem. Jeho tváří se šířil zářivý, vítězný úsměv. Ztratil jsem pocit těla a světa. To bezvýznamné já, kterým jsem byl, bylo pohlceno čirým vědomím-bytím, v němž se naprosto ztrácely všechna jména, formy, čas i prostor i činnosti. Byly pohlceny stavem naprostého ticha, bezpočátečným a nekonečným, zářícím a sebeosvětlujícím JÁ JSEM, JÁ JSEM …

Když jsem znovu nabyl vědomí těla a okolí, přičemž ten vnitřní plamen stále sálal, tak už se nebylo na co ptát, nebo něco odpovídat. Byl jsem zcela zaplaven radostí z takového uchvacujícího přemožení. Rychle jsem vykonal prostraci a zmizel jsem, ani nevím jak.

Bhagavánův jedinečný pohled je div divů. Jak je silný a potěšující! Nelze to slovy vyjádřit. Od mých patnácti let až dodnes, kdy je mi šedesát sedm, na mě Bhagaván stále pevně hledí a vstřebává ego v Arunáčale, v Šivovi, v Ramanovi, který je čistým duchem. Síla jeho pohledu trvá a nezmenšuje se.